Bylo plné jaro. Všude kolem to vonělo květy, zpívali ptáci a ve vzduchu byla cítit láska.

Jednoho rána vstoupila do třídy naše paní ředitelka, celá provoněná levandulí. Na vysokém poprsí se jí chvěla kytička jemných violek, přísný cvikr jí blýskal do kola a jasným hlasem prohlásila přes naše hlavy: „Děti," zvolala, „všechny víte, že 10. května se koná svěcení pramene.

Náš pan starosta by chtěl, aby to letos byla obzvlášť pěkná slavnost. Kromě mnoha místních spolků a profesních skupin se má na slavnostním průvodu podílet především i školní mládež. Aby to bylo hezké a barevné, přijďte nejlépe v krojích a k mávání si přineste kytice! Sejdeme se na velkém náměstí před tržnicí! Přesný čas ještě oznámím."

Když nastal večer, musela jsem tuhle novinu vyprávět otci. Věděla jsem, že z toho radost mít nebude. A skutečně, sotva vyslechl mé vyprávění, nebezpečně obrátil oči v sloup a kriticky svraštil čelo. To bylo jisté znamení, že v otcových prsou to vaří a bublá. Byl vyloženě rozzlobený, že jeho dcera má pochodovat v řadách městem, aniž by se ho zeptala o souhlas. A vůbec, z obchodních důvodů nemohl strpět, aby se někdo z jeho rodiny účastnil veřejné akce. I pouhá přítomnost na neškodném svěcení pramene by prý mohla demonstrovat politické smýšlení. Doby byly příliš zlé, nesměl si znepřátelit jediného zákazníka. To všechno mi už bylo řečeno mnohokrát, ale otec si to ve svém rozčilení musel znovu vylít. Dokonce tvrdil, že jsem to já přivedla paní ředitelku na myšlenku s tím průvodem, protože to by mi bylo podobné. Teprve když jsem se odvážila namítnout, že bychom si mohli ověřit pravdu telefonátem paní ředitelce, otec ztichl. Můj návrh ale nechtěl uskutečnit, protože naše paní ředitelka byla výraznou osobností daleko za zdmi školy. Viděla jsem, jak otcův odpor taje jako máslo na slunci. Tak jsem začala rychle kovat železo, dokud bylo žhavé. „Ále," řekla jsem lehkovážně, „stejně se nemůžu zúčastnit." „Proč ne?" chtěl vědět otec. A bez sebemenší lítosti v hlase jsem vysvětlila, že nemám co na sebe. Starý kroj mi je už malý. Tímto tvrzením jsem konečně nastražila past, do které se otec chytil. Že by se jeho dcera nemohla zúčastnit svěcení pramene proto, že nemá co na sebe, to si nechtěl nechat líbit. „Tak dobře," řekl přísně, protože nechtěl ztratit tvář, „můžeš jít a kroj taky dostaneš!"

Byla jsem šťastná. Tři dny před svěcením pramene visel ten krásný kus na mé skříni. Na světlém plátně kvetly rudé šípkové růže na zelených větvičkách. Výstřih byl vystřižen do tvaru srdce a jemné rukávky se vzdouvaly nad úzkými manžetami. Ke kroji patřila ještě světle zelená hedvábná zástěra s dlouhými stuhami. Snila jsem, jak hezky budu v neděli vypadat, a srdce mi poskakovalo radostí pokaždé, když jsem se na kroj podívala.

V sobotu jsem se se svou kamarádkou Hertou domluvila, že si pro mě druhý den ráno přijde. K večeru mě ale rozbolela hlava a nohy jsem měla jako z gumy. Při večeři byl můj žaludek vyloženě netečný. Podařilo se mi jít brzy spát, aniž bych vzbudila podezření. Sice jsem brzy usnula, ale v noci jsem se probudila. Bože, jak mi bylo špatně! A jak strašně špatně mi bylo! Ulevilo se mi teprve, když jsem se zbavila té trochy večeře, kterou jsem si o pár hodin dřív tak namáhavě vpravila do sebe. Přesto jsem už nemohla znovu usnout, a tak jsem vstala velmi brzy. Snažila jsem se rozptýlit, šla jsem k otevřenému oknu, zhluboka jsem se nadechla, ale o moc lépe mi z toho nebylo. Ani ranní umývání mi nepřineslo úlevu. Oblékla jsem si kroj a s hrůzou se na sebe podívala do zrcadla, protože tvář, která na mě hleděla, byla stejně světle zelená jako moje hedvábná zástěra. Sevřela jsem rty a mnula si tváře, abych dostala barvu, ale hned zase přišla bledost. Otec při ranní kávě zjistil, že jsem „bílá jako sýr", a ptal se, jestli mi něco není. Rychle jsem zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, ne!" Naštěstí ve stejném okamžiku vešla dveřmi moje kamarádka Herta a odvedla pozornost všech přítomných k příjemnějším věcem. Vypadala nádherně, svěží a jemná jako elfí bytost. Měla na sobě bílo-nebesky modro-růžový kroj dovezený z Tyrol, odkud pocházela i Hertina maminka. V ruce měla to milé dítě kytičku vonných konvalinek.

věta pokračuje na dalším listu ⟶