⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Pomalu se mi zase začalo dělat nevolno, když jsem na sebe nechala působit tenhle jarní obrázek. Náhle jsem se cítila stará a nemotorná. Kůže jako by mi ztuhla ve škraloup, tak jsem se v ní cítila sevřená. Byla jsem ošklivé šedivé káčátko, zatímco Herta byla štíhlá, půvabná srnka. Zazářila na mě svýma jasnýma očima a zeptala se: „Ty ještě nejsi hotová?" To bylo po tyrolsku. Rychle jsem posbírala všechny své komplexy a zatím je zastrčila kamsi do zadní části hlavy, pak jsem se tělesně i duševně vzchopila a rozběhla se s klepajícíma se nohama za tou srnkou.

Když jsme došly k Ohři, zavanul od vody chladivý vánek na mé rozpálené tváře. Herta jako by z mého trápení nic nepostřehla. Švitořila a chichotala se pořád dál a byla ráda, že jsem ji nepřerušovala. Až u fišernského mostu jsme opustily břeh řeky. Až sem k nám doléhal hlahol hlasů z náměstí u tržnice.

Naše třída nás přivítala veselým štěbetáním. Otáčely nás a obracely, štípaly a osahávaly a vířily v kruhu. Všem se naše kroje moc líbily, a mně po těle lezly nesčetné mravenečky. „Herto, je mi špatně!" zasténala jsem své srnce do ucha. Vyděšeně se na mě podívala, ale hned mě nečekanou silou vytáhla z veselého davu a táhla mě přes ulici k pěkně udržovaným městským domům, které tam stály v dlouhé řadě. Hned první domovní dveře byly otevřené. Zakopávaly jsme po pár schodech nahoru ke dveřím do chodby, pak se má samaritánka opřela o zvonek. Celou věčnost jsem bojovala před krásnými dveřmi s barevnými skleněnými výplněmi, než jsem to musela vzdát. Ke dveřím domu jsem to už nezvládla. Všechno, co jsem ještě měla v žaludku, jsem rovnoměrně rozprostřela po těch pár schodech. Bylo mi to opravdu trapné a strašně mě to mrzelo, ale jinak jsem nemohla nic dělat, protože mě Herta energicky odtrhla od místa mého marného zápasu. Když jsme dorazily na náměstí, právě se dával do pohybu slavnostní průvod. Svižné pochodové melodie mi pomohly znovu trochu nabýt rozvahu a postoj. Pochodovaly jsme dolů k Teplé a pak jsme šly kolem Alžbětiných lázní s jejich parkem. U hlavní pošty se průvod přesunul přes most k Meinlovu rohu a pak dál proti proudu řeky naším nádherným lázeňským městem až k Vřídlu. Po obou stranách ulic mávalo mnoho a mnoho lidí květinami, praporky a barevnými balónky. Byl to hluk a rachot s hudbou a bubnováním. Pro mě toho bylo dost. Už jsem sama nešla, jen mě táhli a strkali. Krátce předtím, než se u Vřídla průvod rozpouštěl, mě z davu vytrhla silná ruka. Byl to můj otec. Bez síly jsem mu padla na hruď. Přišel v posledním okamžiku, aby mě zachytil. Plný zlých předtuchů a obav sem spěchal, protože můj zeleno-bledý obličej mu nešel z mysli.

Teď mě zvedl a nesl davem lidí až na Divadelní náměstí, kde stálo stanoviště drožek. Už zdálky volal: „Rychle, dítě je nemocné!" Drožkář ale odpověděl: „To nejde, protože kvůli svěcení pramene jsou ulice zavřené!" Otec zakřičel: „To je mi úplně jedno! Na mou zodpovědnost." Tak muž uvolnil svůj kočár a nechal otce se mnou nastoupit. Opatrně mě uložil na polštáře, pak se kočár rozjel. U Vřídla se pořád ještě tísnil dav lidí, hustý a neprostupný. Teď ale otec zařval z plných plic: „Z cesty, dítě je nemocné!" Policista, který nás chtěl zastavit, uskočil polekaně stranou a lidé ustoupili a vytvořili uličku. Naši koně pak už bez překážek klusali až do Meierhöfenu. Otec hned nechal zavolat našeho doktora Siegla, který znovu mohl konstatovat, že mám angínu. Trvalo mi několik týdnů, než jsem se dostatečně postavila na nohy, abych mohla chodit do školy. Mezitím musela moje třída napsat slohovou práci na téma „Svěcení pramene". Mně byla tato práce prominuta.

Kdyby si ale někdo myslel, že jsem se tehdy jen chtěla vyhnout povinnosti, ráda bych to dnes vyvrátila tím, že jsem tuto slohovou práci právě dodatečně napsala.

Hermine Walter, rozená Palm

**Krajané! Prosíme o zaplacení předplatného Heimatbriefu!**

věta pokračuje na dalším listu ⟶