Co zůstává...

Nedávno – bylo to o Svatém týdnu – jsem se přehrabovala ve svých starých dopisech. Přitom mi do ruky padla zažloutlá kresba tužkou. Je z mé vlastní ruky, ještě z dětských let. Je na ní dobře poznat mého strýce Ewalda.

Dlouho jsem si ten obrázek prohlížela a zasnila se do minulosti. —

Viděla jsem svého strýce, jak sedí u okna. Jeho skloněná hlava s výrazným profilem se jasně rýsovala proti světlu slunečného dne. Byl to motiv, který mě odjakživa nutkal zachytit.

Rychle jsem popadla kus papíru. Byl to jen prázdný sáček od kostkového cukru. Na něj jsem se pustila do kreslení. Nikdo si mě nevšímal a nikdo mě nerušil. Když jsem svou práci dokončila, sklouzla jsem ze židle a šla k oknu, protože jsem se neodvažovala svoje dílo ukázat. Strýc Ewald ho ale chtěl vidět. Dlouho si ho prohlížel. Pak přišla i celá rodina a dívala se mu přes rameno. Všichni žasli a chválili mě. Byla jsem tím šťastná. Strýci jsem najednou řekla: „Daruji ti to!" Tehdy má teta Maria pod obrázek ještě napsala: „Namalovala Herma v 6 letech." Strýc Ewald mě pohladil po tvářích, pak sáček složil a schoval do náprsní tašky. —

Léta plynula. Všechny nás život pořádně otřásal a lomcoval s námi. Poválečné zmatky nás zahnaly do všech světových stran. Na ten obrázek jsem už nemyslela.

Stále rychleji se začaly ztenčovat řady lidí, kteří mě provázeli od kolébky.

Zbyl jen můj strýc Ewald.

Když jsem ho jednou navštívila – mezitím mu bylo už osmdesát let – vrátil mi ten obrázek. Uchoval ho přes všechny bouře svého života. Měla jsem z toho radost, ale zároveň jsem si bolestně uvědomila, co jsem už dávno tušila: až strýc Ewald odejde z tohoto světa, odnese si s sebou poslední kousek mého dětství. Nyní opravdu odešel – v noci z Velkého pátku na Bílou sobotu.

V rukou se mi chvěje zažloutlý, natržený cukrový sáček, avšak obrázek na něm mi přináší tisíc drahých vzpomínek. Ony jsou to, co zůstává...

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶