Co zůstává...
Nedávno – bylo to o Svatém týdnu – jsem se přehrabovala ve svých starých dopisech. Přitom mi do ruky padla zažloutlá kresba tužkou. Je z mé vlastní ruky, ještě z dětských let. Je na ní dobře poznat mého strýce Ewalda.
Dlouho jsem si ten obrázek prohlížela a zasnila se do minulosti. —
Viděla jsem svého strýce, jak sedí u okna. Jeho skloněná hlava s výrazným profilem se jasně rýsovala proti světlu slunečného dne. Byl to motiv, který mě odjakživa nutkal zachytit.
Rychle jsem popadla kus papíru. Byl to jen prázdný sáček od kostkového cukru. Na něj jsem se pustila do kreslení. Nikdo si mě nevšímal a nikdo mě nerušil. Když jsem svou práci dokončila, sklouzla jsem ze židle a šla k oknu, protože jsem se neodvažovala svoje dílo ukázat. Strýc Ewald ho ale chtěl vidět. Dlouho si ho prohlížel. Pak přišla i celá rodina a dívala se mu přes rameno. Všichni žasli a chválili mě. Byla jsem tím šťastná. Strýci jsem najednou řekla: „Daruji ti to!" Tehdy má teta Maria pod obrázek ještě napsala: „Namalovala Herma v 6 letech." Strýc Ewald mě pohladil po tvářích, pak sáček složil a schoval do náprsní tašky. —
Léta plynula. Všechny nás život pořádně otřásal a lomcoval s námi. Poválečné zmatky nás zahnaly do všech světových stran. Na ten obrázek jsem už nemyslela.
Stále rychleji se začaly ztenčovat řady lidí, kteří mě provázeli od kolébky.
Zbyl jen můj strýc Ewald.
Když jsem ho jednou navštívila – mezitím mu bylo už osmdesát let – vrátil mi ten obrázek. Uchoval ho přes všechny bouře svého života. Měla jsem z toho radost, ale zároveň jsem si bolestně uvědomila, co jsem už dávno tušila: až strýc Ewald odejde z tohoto světa, odnese si s sebou poslední kousek mého dětství. Nyní opravdu odešel – v noci z Velkého pátku na Bílou sobotu.
V rukou se mi chvěje zažloutlý, natržený cukrový sáček, avšak obrázek na něm mi přináší tisíc drahých vzpomínek. Ony jsou to, co zůstává...
Hermine Walter, roz. Palm
Was bleibt . . .
Was bleibt . . .
Kürzlich - es war in der Karwoche - kramte ich in meinen Briefschaften herum. Dabei fiel mir eine vergilbte Bleistiftzeichnung in die Hände. Sie stammt von mir selbst und zwar aus der Kinderzeit. Mein Onkel Ewald ist darauf gut erkennbar dargestellt.
Lange betrachtete ich das Bildchen und träumte in die Vergangenheit. —
Da sah ich meinen Onkel am Fenster sitzen. Sein geneigter Kopf mit dem ausgeprägten Profil hob sich klar gegen die Helle des Sonnentages ab. Es war das Motiv für meinen ständigen Ausdruckswillen.
Schnell nahm ich ein Stück Papier. Es war nur eine leere Würfelzuckertüte. Darauf begann ich zu zeichnen. Niemand beachtete mich, und niemand störte mich. Als ich mit meiner Arbeit fertig war, rutschte ich vom Stuhl und ging ans Fenster, denn ich wagte nicht, mein Werk vorzuzeigen. Onkel Ewald aber wollte es sehen. Er betrachtete es lange. Dann kam noch die ganze Familie herbei und schaute ihm über die Schulter. Alle staunten und lobten mich. Ich war glücklich darüber. Zu meinem Onkel sagte ich plötzlich: „Ich schenk es dir!" Da schrieb meine Tante Maria noch unter das Bildchen: „Von Herma gemalt mit 6 Jahren". Onkel Ewald streichelte meine Wangen, nachher faltete er die Tüte und steckte sie in seine Brieftasche. —
Die Jahre vergingen. Wir wurden alle vom Leben heftig gerüttelt und geschüttelt. Nachkriegswirren trieben uns in alle Windrichtungen. Ich dachte nicht mehr an jenes Bildchen.
Immer schneller begann sich die Reihe der Menschen zu lichten, die mich einmal von der Wiege an begleitet hatten.
Übrig blieb mein Onkel Ewald.
Als ich ihn einmal besuchte, er war inzwischen achtzig Jahre alt geworden, da gab er mir das Bildchen zurück. Er hatte es durch alle Stürme seines Lebens aufbewahrt. Ich freute mich deswegen, aber gleichzeitig ist mir schmerzhaft bewußt geworden, was ich schon immer geahnt hatte: Wenn Onkel Ewald von dieser Welt scheiden wird, dann nimmt er das letzte Stück meiner Kindheit mit. Nun ist er wirklich fortgegangen — vom Karfreitag zum Karsamstag in der Nacht.
In meinen Händen zittert die vergilbte, eingerissene Zuckertüte, jedoch das Bildchen darauf, bringt mir tausend liebe Erinnerungen zurück. Sie sind das, was bleibt ...
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.