⟵ věta pokračuje z předchozího listu

O svatodušní neděli bylo v táboře oznámeno, že pokud jsou tu Schönfelderští, ať se dostaví na dvůr. Šli jsme tam a stála tam moje tchyně. Radost byla obrovská. V batohu měla velký hrnec se švestkovým povidlím a vařenými knedlíky. Několik lidí se tím pořádně najedlo. Byla by moc ráda, kdybychom mohli zůstat. Ale jelo se dál do Kahlgrundu. Nás pak ubytovali v malé vesničce u Schöllkrippenu.

S tím „přizpůsobením" je to tak různé. Někteří krajané se s tím těžko srovnávali. Měli jsme ve vagoně svobodnou dceru se starou matkou. Sedávaly pořád jako vyplašené slepice úplně nahoře na pytlích. Ostatní zpívali lidové a vídeňské písně, protože jsme s sebou měli mladého muže, který si vzal citeru. Pilně hrál a byl vždy dobré nálady. Byli jsme za to velmi rádi, protože se pak člověk tolik nezabýval vlastním osudem.

Časně ráno jsme se myli, kde se to zrovna hodilo. Našim starým lidem jsme nosili vodu na mytí. Obě ženy sklouzly ze svých pytlů dolů, mladá s námi ale nikdy nešla. Umyly se a pak zase vylezly zpátky na své staré místo.

I ony se pak dostaly do vesnice hned poblíž nás. Půl roku si vůbec nevybalily své pytle. Pořád říkaly: „Vždyť nás musí zase odvézt domů." Po roce dcera zmizela. Nějak se prodrala až k československé hranici. Chtěla zpátky domů. O pár dní později se zase vrátila. Nikde se necítila jako doma, dokud žila.

V naší vesnici bylo pár slezských uprchlíků, kteří byli opravdu velmi chudí. Chovali se k nám „bohatým uprchlíkům" nepřátelsky. Jedna mi jednou s pohledem na moje boty řekla: „Kdo má víc než dvoje boty, ten by měl něco dát." Protože jsem celé týdny zadarmo šila pro našeho českého vysídlovacího komisaře, přimhouřil oko a mohla jsem si dokonce vzít s sebou i svůj šicí stroj, jelikož jsem musela živit i svou matku.

Jinak mohu paní Fechterové ve všem přisvědčit, co napsala v článku „Přizpůsobení".

Milá Mouhm Fechterová! Málem jsme se i my stali Kahlgrunďany, protože jsme měli vedle přátelské rodiny Brummeisslových stavební pozemek. Ale protože se mezitím můj muž vrátil ze zajetí a osamostatnil se ve Frankfurtu, potřebovali jsme každou marku, a tak jsme stavební pozemek bohužel zase prodali. Teď jsme už 22 let ve Walldorfu. Máme tu i čilou egerlandskou krajanskou obec (Gmoi) a v našem spolku „Feierabendrunde" často přednáším o zvycích, obyčejích a krásných městech naší domoviny, vyprávím pověsti a přednáším nářeční básně. Tak mi domovina zůstává stále živá a naše šestnáctitisícové město má díky tomu docela dobrý přehled o Chebsku.

Nedávno jsem slyšela pěkný vtip: Hasičská slavnost neměla očekávaný úspěch. Poté si všichni sedli spolu a jeden řekl: „Máme pěkný deficit." Na to se druhý opřel pěstmi o stůl, pomalu se zvedl, pronikavě se na toho druhého podíval a řekl: „Co že máme, pěkný deficit? Kravinu máme, doplatili jsme na to."

Egerer (Lochschmidt z Krásna (Schönfeld))

Chceme vzpomenout na zasloužilé krajany: prvního vydavatele Heimatbriefu Otto Antona Hoffmanna, který se zasloužil o převzetí patronátu nad naším rodným městem Auerbachem; Rudiho Marterera, druhého vydavatele Heimatbriefu; domovinského básníka Schioßbauera, paní Völklovou, Luisu Ottovou, Prasseho Huga, paní ředitelku ve výslužbě E. Müllerovou a paní A. Neidhartovou.