⟵ věta pokračuje z předchozího listu
O svatodušní neděli bylo v táboře oznámeno, že pokud jsou tu Schönfelderští, ať se dostaví na dvůr. Šli jsme tam a stála tam moje tchyně. Radost byla obrovská. V batohu měla velký hrnec se švestkovým povidlím a vařenými knedlíky. Několik lidí se tím pořádně najedlo. Byla by moc ráda, kdybychom mohli zůstat. Ale jelo se dál do Kahlgrundu. Nás pak ubytovali v malé vesničce u Schöllkrippenu.
S tím „přizpůsobením" je to tak různé. Někteří krajané se s tím těžko srovnávali. Měli jsme ve vagoně svobodnou dceru se starou matkou. Sedávaly pořád jako vyplašené slepice úplně nahoře na pytlích. Ostatní zpívali lidové a vídeňské písně, protože jsme s sebou měli mladého muže, který si vzal citeru. Pilně hrál a byl vždy dobré nálady. Byli jsme za to velmi rádi, protože se pak člověk tolik nezabýval vlastním osudem.
Časně ráno jsme se myli, kde se to zrovna hodilo. Našim starým lidem jsme nosili vodu na mytí. Obě ženy sklouzly ze svých pytlů dolů, mladá s námi ale nikdy nešla. Umyly se a pak zase vylezly zpátky na své staré místo.
I ony se pak dostaly do vesnice hned poblíž nás. Půl roku si vůbec nevybalily své pytle. Pořád říkaly: „Vždyť nás musí zase odvézt domů." Po roce dcera zmizela. Nějak se prodrala až k československé hranici. Chtěla zpátky domů. O pár dní později se zase vrátila. Nikde se necítila jako doma, dokud žila.
V naší vesnici bylo pár slezských uprchlíků, kteří byli opravdu velmi chudí. Chovali se k nám „bohatým uprchlíkům" nepřátelsky. Jedna mi jednou s pohledem na moje boty řekla: „Kdo má víc než dvoje boty, ten by měl něco dát." Protože jsem celé týdny zadarmo šila pro našeho českého vysídlovacího komisaře, přimhouřil oko a mohla jsem si dokonce vzít s sebou i svůj šicí stroj, jelikož jsem musela živit i svou matku.
Jinak mohu paní Fechterové ve všem přisvědčit, co napsala v článku „Přizpůsobení".
Milá Mouhm Fechterová! Málem jsme se i my stali Kahlgrunďany, protože jsme měli vedle přátelské rodiny Brummeisslových stavební pozemek. Ale protože se mezitím můj muž vrátil ze zajetí a osamostatnil se ve Frankfurtu, potřebovali jsme každou marku, a tak jsme stavební pozemek bohužel zase prodali. Teď jsme už 22 let ve Walldorfu. Máme tu i čilou egerlandskou krajanskou obec (Gmoi) a v našem spolku „Feierabendrunde" často přednáším o zvycích, obyčejích a krásných městech naší domoviny, vyprávím pověsti a přednáším nářeční básně. Tak mi domovina zůstává stále živá a naše šestnáctitisícové město má díky tomu docela dobrý přehled o Chebsku.
Nedávno jsem slyšela pěkný vtip: Hasičská slavnost neměla očekávaný úspěch. Poté si všichni sedli spolu a jeden řekl: „Máme pěkný deficit." Na to se druhý opřel pěstmi o stůl, pomalu se zvedl, pronikavě se na toho druhého podíval a řekl: „Co že máme, pěkný deficit? Kravinu máme, doplatili jsme na to."
Egerer (Lochschmidt z Krásna (Schönfeld))
Chceme vzpomenout na zasloužilé krajany: prvního vydavatele Heimatbriefu Otto Antona Hoffmanna, který se zasloužil o převzetí patronátu nad naším rodným městem Auerbachem; Rudiho Marterera, druhého vydavatele Heimatbriefu; domovinského básníka Schioßbauera, paní Völklovou, Luisu Ottovou, Prasseho Huga, paní ředitelku ve výslužbě E. Müllerovou a paní A. Neidhartovou.
hörte einen außerfahrplanmäßigen Zug und sagte: „Das ist ein Flüchtlingszug. Ich muß für Morgen was kochen, die haben sicher Hunger."
Am Pfingstsonntag wurde im Lager bekanntgegeben, daß, falls Schönfelder da wären, sie sich im Hof einfinden sollten. Wir gingen hin und da stand meine Schwiegermutter. Die Freude war riesengroß. Im Rucksack hatte sie einen großen Topf mit Schwammabröi u kochta Kniala. Etliche wurden davon satt. Zu gerne hätte sie es gesehen, wenn wir hätten bleiben können. Aber es ging weiter in den Kahlgrund. Auch wir wurden dann in ein kleines Dörfchen bei Schöllkrippen einquartiert.
Mit der „Anpassung" ist das so eine Sache. Manche Landsleute taten sich schwer damit. Wir hatten eine ledige Tochter mit ihrer alten Mutter im Waggon. Sie hockten immer wie verschreckte Hühner ganz oben auf den Säcken. Die andern sangen Volks- und Wienerlieder, denn wir hatten einen jungen Mann bei uns, der seine Zither dabei hatte. Er spielte fleißig und war immer guter Dinge. Wir waren darüber sehr froh, denn man dachte nicht so sehr über sein Schicksal nach.
Früh wuschen wir uns irgendwo bei passender Gelegenheit. Unseren alten Leuten brachten wir Waschwasser mit. Die beiden Frauen rutschten von ihren Säcken herunter, die junge ging nie mit uns. Sie wuschen sich und krabbelten dann wieder hoch auf den alten Platz.
Auch sie kamen in ein Dorf ganz in der Nähe von uns. Ein halbes Jahr packten sie ihre Säcke überhaupt nicht aus. Sie sagten immer: „Die müssen uns ja wieder heim bringen." Nach einem Jahr war die Tochter verschwunden. Irgendwie hatte sie sich zur tschechischen Grenze durchgeschlagen. Sie wollte wieder heim. Einige Tage später kam sie wieder. Heimisch hat sie sich nie gefühlt, solange sie gelebt hat.
In unserem Dorf gab es ein paar schlesische Flüchtlinge, die wirklich sehr arm waren. Sie benahmen sich uns „reichen Flüchtlingen" gegenüber feindselig. Eine sagte mal zu mir mit Blick auf meine Schuhe: „Wer mehr als zwei Paar hat, der müßte was abgeben." Da ich wochenlang für unseren tschechischen Aussiedlungskommissar umsonst genäht hatte, drückte er ein Auge zu, und ich konnte sogar meine Nähmaschine mitnehmen, da ich meine Mutter mit ernähren mußte.
Ansonsten kann ich Frau Fechter in allem beipflichten, was sie in dem Artikel „Anpassung" geschrieben hat.
Liebe Mouhm Fechter! Beinahe wären wir auch Kahler geworden, denn wir hatten neben der uns befreundeten Familie Brummeissl einen Bauplatz. Aber da mein Mann inzwischen aus der Gefangenschaft heimgekommen war und sich in Frankfurt selbständig machte, brauchten wir jede Mark und verkauften leider den Bauplatz wieder. Nun sind wir 22 Jahre in Walldorf. Haben hier auch eine rege Egerländer Gmoi und in unserem „Feierabendrunde"-Verein halte ich oft Vorträge über Sitten, Gebräuche und über schöne Städte in unserer Heimat, erzähle Sagen und bringe Mundartgedichte vor. So bleibt mir die Heimat stets lebendig und unsere 16.000 Einwohnerstadt weiß ganz gut über das Egerland Bescheid.
Dieser Tage hörte ich einen schönen Witz: Das Feuerwehrfest hatte nicht den erwünschten Erfolg gehabt. Danach saß man beisammen und einer sagte: „Mia håm a schöin's Defizit." Da stützt ein anderer die Fäuste auf den Tisch, schiebt sich langsam hoch, sieht den andern durchdringend an und sagt: „Wos håm ma, a schöins Defizit? An Schmårrn ham ma, drafzählt håm ma."
A. Egerer (Lochschmidt aus Schönfeld)
Erinnern wollen wir uns an verdiente Landsleute: Der erste Herausgeber des HB Otto, Anton Hoffmann, der sich um die Patenschaftsübernahme unserer Heimatstadt in Auerbach eingesetzt hat; Rudi Marterer, der 2. Herausgeber des HB; der Heimat-Poet Schioßbauer, Frau Völkl, Luise Ott, Prasse Hugo, Frau Rektor i.R. E. Müller und Frau A. Neidhart.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.