Kirschnkniadala

Kirschnkniadala

Začaly letní prázdniny.

Už první den jsem směla jet do Gfell. Ale sama. Můj bratr Heinrich měl přijet později. Měly to být jeho poslední bezstarostné prázdniny. Naše dětství se začínalo drolit. Už na podzim měl Heini nastoupit do učení v otcově podniku. Hrozil se toho, protože v skrytu duše choval a opatroval svůj sen – stát se jednou farmářem v Kanadě. Každou volnou chvíli trávil nad knihami, které mu líčily tuto rozlehlou zemi a nechávaly ho poslouchat šumění severských lesů. Jen já jsem o jeho plánech věděla a dávala jsem si pozor, abych o tom nikomu neřekla. Kdyby se to totiž dozvěděl náš otec, byl by nejen velmi zklamaný, ale nejspíš by se i rozzlobil. A to byla vždycky nesmírně nepříjemná situace, které jsme se rádi vyhýbali. Heiniho touha po dálkách Ameriky později stejně dostala pořádnou ránu. Na mnoha evropských bojištích jeho touha po dálkách rychle uvadla, zato touha po domově vzrostla do nezměrna. Při své poslední frontové dovolené řekl s předtuchou, že z Kanady nic nebude, že bude rád, když se vůbec ještě někdy vrátí domů a bude moci převzít otcův obchod.

A teď měl strávit své poslední školní prázdniny, tedy se rozloučit s dětstvím. Měl ještě spoustu věcí na vyřízení, a proto jsem odjela bez něj.

Když jsem přijela k babičce, byla v domku sama. Ani bratranci a sestřenice ještě nedorazili. Tak jsem se nechala hýčkat, mazlit a milovat. Babička na to ještě měla dost času a věděla, jak jsem po tom toužila. Už přes dva roky ležela na hřbitově v Karlových Varech naše nezapomenutelná maminka a moc nám chyběla. A tak stará žena rozevřela náruč a dávala nám teplo, bezpečí a útěchu.

Ráno jsem si směla k ní vlézt do postele, přitulit se k ní a spokojeně příst blahem. Směla jsem vstát, kdy jsem chtěla, dostávala jsem své oblíbené jídlo a večer jsem se zase směla přitisknout k babiččiným útlým ramenům. Vyprávěly jsme si toho spoustu, dlouho do noci, až jsem pak konečně unavená vklouzla do své postýlky. Jednou ráno, bylo ještě velmi brzy, mě babička vzbudila. Dělala to velmi opatrně, abych se nelekla.

„Herminerl," řekla tiše, „já teď jdu do lesa. V troubě stojí polévka a pánvička s třešňovými knedlíčky. Kdybych nebyla doma do poledního zvonění, tak si klidně začni jíst!" Pak mě pohladila po hlavě a hned nato odšourala z komory.

Nemohla jsem už usnout, protože venku se probouzel venkovský život se všemi svými zvuky, jaké dnes už v takovém souzvuku nikde neuslyšíte. Kohouti kokrhali, slepice kdákaly, husy kejhaly a holubi vrkali. Ve chlévě kvičela prasata a dobytek řval a dupal. Pod střechou vřískala vlaštovčí mláďata hlady.

Proto jsem vstala. Zatímco jsem jedla chleba a zapíjela ho mlékem, přemýšlela jsem, co bych mohla potom dělat. Byla jsem šťastná a spokojená, srdce mi přetékalo radostí. Chtěla jsem se o to podělit, udělat něco dobrého, udělat babičce radost. Když jsem uklízela nádobí, napadlo mě, co bych pro to mohla udělat.

Nejdřív jsem rázně rozrazila okna, až se drůbež polekaně rozkřičela. Pak jsem sebrala peřiny a odnesla je na dřevník, kde jsem z nich vyklepala prach. Potom jsem je rozprostřela na hromadu chrastí, aby na ně mohlo pořádně svítit slunce. Nato jsem sundala z etažérů všechny hrníčky, poklice, vařečky, metličky, naběračky a struhadla a pěkně je umyla. Poté jsem vytáhla z drobné kredence babiččino nedělní nádobí a její malované talíře a všechno vydrhla a vyleštila do lesku. A nakonec jsem přinesla plechový kbelík plný vody, vzala mazlavé mýdlo a kartáč a vydrhla podlahu ve světničce, dlaždice ve „vüerheisl" a kamenné schody na schodišti. Nakonec jsem položila prosluněné peřiny na čerstvá prkna podlahy. Pak jsem se spokojeně rozhlédla kolem a čekala na babiččinu pochvalu. Bylo ale teprve půl dvanácté. Měla jsem hlad, a to pořádný. Ještě půl hodiny jsem čekat nechtěla. Nejdřív jsem si nabrala talíř polévky a pak jsem vytáhla z trouby pánvičku s třešňovými knedlíčky. Byly malé. V každém byla jen jedna třešeň. Bylo jich ale přece jen devatenáct chutných kuliček. Pěkně a bohatě obalené zlatohnědou strouhankou ležely šťavnaté v hnědém másle. Na každém knedlíčku byla čepička z moučkového cukru, který se už začínal rozpouštět. Bože, jak to chutnalo dobře! Přesně ve chvíli, kdy jsem z pánvičky seškrabávala poslední drobečky, udeřil polední zvonek a moje babička stála ve dveřích jizby. Byla rudá až po kořínky vlasů a na čele jí stály drobné stříbrné kapičky potu. Nad tím se jí lepil bílý pramen vlasů, modrý šátek jí sklouzl přes rozcuchaný „šopl" až na ramena. Beze slova došla babička v punčochách k lavici u kamen a s hlubokým povzdechem se na ni posadila. Jednou rukou sáhla po hrníčku s kávou na plotně a vypila ho do dna. Pak uviděla na stole stát pánvičku a se zklamáním zjistila, že tam už není ani jeden knedlíček, a přitom měla takový hlad. „To snad nemyslíš vážně, žes sežrala všechny knedlíčky?" zeptala se babička a její oči po mně blýskly. Tu jsem se celá zhroutila a cítila, jak mi žár stoupá ze srdce do hlavy. Do očí mi vhrkly slzy. Rychle jsem vyběhla ze světničky a utíkala, jak nejrychleji jsem uměla, na Dicklovu louku. Za mnou se hnaly kdákající slepice, protože si myslely, že je nakrmím dobrými drobky, jak jsem to často dělávala. Na louce jsem se vrhla pod starou břízu a srdcervoucně vzlykala do trávy. V hrudi se mi mísily protichůdné city. Na jedné straně jsem se před babičkou styděla, na druhé straně jsem byla z ní zklamaná, že si zjevně nevšimla, co všechno jsem pro její radost udělala. Nechtěla jsem nic vidět ani slyšet. Zlostně jsem zaháněla ubohé slepice, až polekaně vzlétly přes strmou stráň. Když jsem se dost vyplakala a oči mě pálily, vstala jsem a šla přes kopec podél polí. Kolem mě se chvěla krajina v poledním vedru, unavení motýli poletovali nad cestou a cvrčci uspávavě cvrkali na mezi. Brzy jsem natrhala kopretiny, chrpy a červené vlčí máky do smiřovací kytice pro babičku. Spěchala jsem k ní domů. Ležela na pohovce, bledá, s lesknoucíma se očima...

věta pokračuje na dalším listu ⟶