Kirschnkniadala
Kirschnkniadala
Začaly letní prázdniny.
Už první den jsem směla jet do Gfell. Ale sama. Můj bratr Heinrich měl přijet později. Měly to být jeho poslední bezstarostné prázdniny. Naše dětství se začínalo drolit. Už na podzim měl Heini nastoupit do učení v otcově podniku. Hrozil se toho, protože v skrytu duše choval a opatroval svůj sen – stát se jednou farmářem v Kanadě. Každou volnou chvíli trávil nad knihami, které mu líčily tuto rozlehlou zemi a nechávaly ho poslouchat šumění severských lesů. Jen já jsem o jeho plánech věděla a dávala jsem si pozor, abych o tom nikomu neřekla. Kdyby se to totiž dozvěděl náš otec, byl by nejen velmi zklamaný, ale nejspíš by se i rozzlobil. A to byla vždycky nesmírně nepříjemná situace, které jsme se rádi vyhýbali. Heiniho touha po dálkách Ameriky později stejně dostala pořádnou ránu. Na mnoha evropských bojištích jeho touha po dálkách rychle uvadla, zato touha po domově vzrostla do nezměrna. Při své poslední frontové dovolené řekl s předtuchou, že z Kanady nic nebude, že bude rád, když se vůbec ještě někdy vrátí domů a bude moci převzít otcův obchod.
A teď měl strávit své poslední školní prázdniny, tedy se rozloučit s dětstvím. Měl ještě spoustu věcí na vyřízení, a proto jsem odjela bez něj.
Když jsem přijela k babičce, byla v domku sama. Ani bratranci a sestřenice ještě nedorazili. Tak jsem se nechala hýčkat, mazlit a milovat. Babička na to ještě měla dost času a věděla, jak jsem po tom toužila. Už přes dva roky ležela na hřbitově v Karlových Varech naše nezapomenutelná maminka a moc nám chyběla. A tak stará žena rozevřela náruč a dávala nám teplo, bezpečí a útěchu.
Ráno jsem si směla k ní vlézt do postele, přitulit se k ní a spokojeně příst blahem. Směla jsem vstát, kdy jsem chtěla, dostávala jsem své oblíbené jídlo a večer jsem se zase směla přitisknout k babiččiným útlým ramenům. Vyprávěly jsme si toho spoustu, dlouho do noci, až jsem pak konečně unavená vklouzla do své postýlky. Jednou ráno, bylo ještě velmi brzy, mě babička vzbudila. Dělala to velmi opatrně, abych se nelekla.
„Herminerl," řekla tiše, „já teď jdu do lesa. V troubě stojí polévka a pánvička s třešňovými knedlíčky. Kdybych nebyla doma do poledního zvonění, tak si klidně začni jíst!" Pak mě pohladila po hlavě a hned nato odšourala z komory.
Nemohla jsem už usnout, protože venku se probouzel venkovský život se všemi svými zvuky, jaké dnes už v takovém souzvuku nikde neuslyšíte. Kohouti kokrhali, slepice kdákaly, husy kejhaly a holubi vrkali. Ve chlévě kvičela prasata a dobytek řval a dupal. Pod střechou vřískala vlaštovčí mláďata hlady.
Proto jsem vstala. Zatímco jsem jedla chleba a zapíjela ho mlékem, přemýšlela jsem, co bych mohla potom dělat. Byla jsem šťastná a spokojená, srdce mi přetékalo radostí. Chtěla jsem se o to podělit, udělat něco dobrého, udělat babičce radost. Když jsem uklízela nádobí, napadlo mě, co bych pro to mohla udělat.
Nejdřív jsem rázně rozrazila okna, až se drůbež polekaně rozkřičela. Pak jsem sebrala peřiny a odnesla je na dřevník, kde jsem z nich vyklepala prach. Potom jsem je rozprostřela na hromadu chrastí, aby na ně mohlo pořádně svítit slunce. Nato jsem sundala z etažérů všechny hrníčky, poklice, vařečky, metličky, naběračky a struhadla a pěkně je umyla. Poté jsem vytáhla z drobné kredence babiččino nedělní nádobí a její malované talíře a všechno vydrhla a vyleštila do lesku. A nakonec jsem přinesla plechový kbelík plný vody, vzala mazlavé mýdlo a kartáč a vydrhla podlahu ve světničce, dlaždice ve „vüerheisl" a kamenné schody na schodišti. Nakonec jsem položila prosluněné peřiny na čerstvá prkna podlahy. Pak jsem se spokojeně rozhlédla kolem a čekala na babiččinu pochvalu. Bylo ale teprve půl dvanácté. Měla jsem hlad, a to pořádný. Ještě půl hodiny jsem čekat nechtěla. Nejdřív jsem si nabrala talíř polévky a pak jsem vytáhla z trouby pánvičku s třešňovými knedlíčky. Byly malé. V každém byla jen jedna třešeň. Bylo jich ale přece jen devatenáct chutných kuliček. Pěkně a bohatě obalené zlatohnědou strouhankou ležely šťavnaté v hnědém másle. Na každém knedlíčku byla čepička z moučkového cukru, který se už začínal rozpouštět. Bože, jak to chutnalo dobře! Přesně ve chvíli, kdy jsem z pánvičky seškrabávala poslední drobečky, udeřil polední zvonek a moje babička stála ve dveřích jizby. Byla rudá až po kořínky vlasů a na čele jí stály drobné stříbrné kapičky potu. Nad tím se jí lepil bílý pramen vlasů, modrý šátek jí sklouzl přes rozcuchaný „šopl" až na ramena. Beze slova došla babička v punčochách k lavici u kamen a s hlubokým povzdechem se na ni posadila. Jednou rukou sáhla po hrníčku s kávou na plotně a vypila ho do dna. Pak uviděla na stole stát pánvičku a se zklamáním zjistila, že tam už není ani jeden knedlíček, a přitom měla takový hlad. „To snad nemyslíš vážně, žes sežrala všechny knedlíčky?" zeptala se babička a její oči po mně blýskly. Tu jsem se celá zhroutila a cítila, jak mi žár stoupá ze srdce do hlavy. Do očí mi vhrkly slzy. Rychle jsem vyběhla ze světničky a utíkala, jak nejrychleji jsem uměla, na Dicklovu louku. Za mnou se hnaly kdákající slepice, protože si myslely, že je nakrmím dobrými drobky, jak jsem to často dělávala. Na louce jsem se vrhla pod starou břízu a srdcervoucně vzlykala do trávy. V hrudi se mi mísily protichůdné city. Na jedné straně jsem se před babičkou styděla, na druhé straně jsem byla z ní zklamaná, že si zjevně nevšimla, co všechno jsem pro její radost udělala. Nechtěla jsem nic vidět ani slyšet. Zlostně jsem zaháněla ubohé slepice, až polekaně vzlétly přes strmou stráň. Když jsem se dost vyplakala a oči mě pálily, vstala jsem a šla přes kopec podél polí. Kolem mě se chvěla krajina v poledním vedru, unavení motýli poletovali nad cestou a cvrčci uspávavě cvrkali na mezi. Brzy jsem natrhala kopretiny, chrpy a červené vlčí máky do smiřovací kytice pro babičku. Spěchala jsem k ní domů. Ležela na pohovce, bledá, s lesknoucíma se očima...
Kirschnkniadala
Kirschnkniadala
Die Sommerferien hatten begonnen.
Ich durfte bereits am ersten Tag nach Gfell fahren. Aber allein. Mein Bruder Heinrich sollte später nachkommen. Es würden seine letzten unbeschwerten Ferien sein. Unsere Kindheit begann abzubröckeln. Im Herbst schon sollte Heini die Lehre in Vaters Betrieb beginnen. Ihm graute davor, denn insgeheim hegte und pflegte er seinen Traum, einmal Bauer in Kanada zu werden. In jeder freien Minute hockte er über Büchern, die ihm dieses weite Land schilderten und die Wälder des Nordens rauschen ließen. Nur ich wußte von seinen Plänen und ich hütete mich, jemandem davon zu erzählen. Wenn nämlich mein Vater davon erfahren hätte, wäre er nicht nur sehr enttäuscht gewesen, er wäre höchstwahrscheinlich auch zornig geworden. Und das war immer eine äußerst ungemütliche Situation, wir umgingen sie gern. Heinis Sehnsucht nach der Ferne Amerikas bekam später ohnedies einen gewaltigen Dämpfer. Auf vielen Schlachtfeldern Europas verkümmerte sein Fernweh sehr schnell, dafür wuchs das Heimweh ins Unermeßliche. Bei seinem letzten Fronturlaub sagte er ahnungsvoll, daß es mit Kanada nichts werden würde, er werde froh sein, wenn er jemals wieder heimkommen und Vaters Geschäft übernehmen könne.
Und nun sollte er seine letzten Schulferien verbringen, also Abschied nehmen von der Kindheit. Er hatte nur noch allerlei zu erledigen, weswegen ich ohne ihn losfuhr.
Als ich zu meiner Großmutter kam, war sie allein im Häuschen. Auch meine Vettern und Kusinen waren noch nicht eingetroffen. Da ließ ich mich verwöhnen, verhätscheln und liebhaben. Noch hatte Großmutter genügend Zeit dazu, und sie wußte, wie ich mich danach sehnte. Seit über zwei Jahren schon lag unsere unvergeßliche Mama auf dem Friedhof in Karlsbad begraben, und sie fehlte uns sehr. So breitete die alte Frau ihre Arme weit aus und schenkte uns Wärme, Geborgenheit und Trost.
Ich durfte am Morgen zu ihr ins Bett kriechen, mich an sie kuscheln und vor Vergnügen schnurren. Ich durfte aufstehen, wann ich wollte, ich bekam mein Lieblingsessen vorgesetzt, und abends durfte ich mich wieder an Großmutters schmale Schultern schmiegen. Wir erzählten uns vieles bis tief in die Nacht hinein, bis ich dann endlich müde in mein Bett huschte. Eines Morgens, es war noch sehr früh, weckte mich meine Großmutter. Sie tat es ganz vorsichtig, damit ich nicht erschrecken sollte.
„Herminerl", sagte sie leise, „ich göih oitza in Wåld. In da Röiha stöiht a Suppn u a Pfannerl mit Kirschnkniadala. Wenne bis zan Mittogleitn neat daham bin, offa fångst scho ua za essen!" Dann streichelte sie über meinen Kopf und tapste gleich darauf aus der Kammer.
Ich konnte nicht mehr einschlafen, denn draußen erwachte das ländliche Leben mit all seinen Geräuschen, wie sie nun in diesem Zusammenklang nirgendwo mehr zu hören sind. Da krähten die Hähne, es gackerten die Hühner, es schnatterten die Gänse und es gurrten die Tauben. Im Stall quiekten die Schweine und das Vieh schrie und stampfte. Unter dem Dach zeterte die Schwalbenbrut vor Hunger.
Deshalb stand ich auf. Während ich mein Brot aß und Milch dazu trank, dachte ich darüber nach, was ich nachher tun könnte. Ich war glücklich und zufrieden, mein Herz quoll über vor Freude. Ich wollte davon abgeben, etwas Gutes tun, meine Großmutter erfreuen. Als ich das Geschirr wegräumte, kam mir in den Sinn, was ich dafür tun könnte.
Mit Schwung riß ich zunächst die Fenster auf, daß das Federvieh erschrocken aufkreischte. Dann raffte ich die Bandeldecken zusammen und trug sie auf den Holzplatz, wo ich den Staub aus ihnen rausklopfte. Dann legte ich sie breit über den Reisighaufen, damit die Sonne richtig anscheinen konnte. Nachher nahm ich all die Tüpferln, Stürzen, Kochlöffel, Quirle, Schöpflöffel und Reibeisen von den Etagern herunter und wusch sie schön sauber. Hinterher holte ich Großmutters Sonntagsgeschirr und ihre bemalten Teller aus der winzigen Kredenz und spülte und polierte alles blitzblank. Und dann holte ich schließlich den Blecheimer voll Wasser, nahm Schmierseife und Wurzelbürste und scheuerte die Dielen im Stübchen, die Fliesen im „Vürheisl" und die Steinstufen des Aufganges. Zum Schluß legte ich die sonnenwarmen Bandeldecken auf die frischen Bodenbretter. Dann schaute ich mich zufrieden im Kreise um und wartete auf Großmutters Lob. Es war aber erst halb zwölf. Ich hatte Hunger, großen sogar. Noch eine halbe Stunde wollte ich nicht warten. Erst nahm ich mir von der Suppe einen Teller voll, und hinterher holte ich das Pfannerl mit den Kirschnkniadalan aus der Ofenröhre. Sie waren klein. Nur eine Kirsche war in jedem drinnen. Es waren aber immerhin
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.