⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Odloučenost od krajanského společenství byla také důvodem, proč se Görl ke „Svazu Egerländer Gmoi" připojil poměrně pozdě, přesto v něm po několik let působil jako spolkový hudební referent.

Jak se doma slušelo, musel se nejprve vyučit řemeslu (sklenářem), aby pak, veden svým hudebním nadáním, mohl navštěvovat proslulou hudební školu v Petschau. Ta formovala mnoho generací egerländských hudebníků, kteří byli k nalezení ve většině starorakouských vojenských kapel i lázeňských kapel egerländských světových lázní Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Vyššího hudebního svěcení se Görlovi dostalo na „Německé akademii pro hudbu a scénické umění" v Praze, u jejího rektora Fidelia Finkeho. Studoval tam varhany, klavír, sólový a sborový zpěv a nauku o skladbě, složil dvě státní zkoušky a získal Velké absolutorium. Jako koncertní varhaník a pianista měl otevřenou hudební kariéru – vždyť už ve dvanácti letech hrál na varhany v kapucínském kostele ve Sokolově (Falknov) a v sedmnácti dirigoval sbory. Přišla však válka a vše hořké, co s sebou pro sudetské Němce přinesla, a na devět let jej vyhodila z jeho životní dráhy.

Teprve díky zapojení Německého Červeného kříže, který se v oněch strašných poválečných letech tak užitečně osvědčil právě pro vysídlence z východu, se koncem roku 1949 dokázal spojit se svou mezitím vysídlenou rodinou. Bez domova, bez bytu, bez peněz a bez práce, vyhladovělý na kost, k tomu ještě po úrazu přišel o pro hudebníka tak potřebný prsteníček – tak vypadal nový začátek po válce. Právě ona doba nouze ale nechávala růst osobnosti.

Görlův sen o umělecké dráze musel být pohřben na oltáři vlasti. Bolest nad ztracenou domovinou mu ale nechala vyrůst křídla. Vysněný umělec se proměnil v Božího muzikanta. Kraj kolem Bodamského jezera se stal hudební úrodnou půdou pro Egerländera přišedšího z dalekých německých krajů. Do popředí se dostaly sborový zpěv a skladatelství. Prvotinou byla skladba „Heimat, Du meine Erde", inspirovaná básní „Waldheimat" básníka Šumavy Hanse Watzlika. Následovalo mnoho duchovních děl. Görl se se svým tvrdým osudem nejenže smířil, ale spatřoval v něm dokonce prst Boží. Díky své náboženské povaze, která ovšem nezapadá do žádné bigotní formy, neboť je až příliš synem své české vlasti, viděl zcela novou, nečekanou možnost působení – a využil ji. Zprvu jen varhaník v Markdorfu u Überlingenu, převzal tam Caecilienchor a brzy nato se stal rozhodujícím dirigentem celého bodamského regionu. Pěvci to s ním neměli lehké; vyžadoval mnoho, ale úspěch tu námahu vynahradil. Ať už dirigoval „Německé requiem" Johannese Brahmse nebo „Stvoření" Haydnovo, provedl premiéru vlastní „Německé sborové mše" (1969) na jubilejní slavnosti Sudetoněmeckého pěveckého svazu v Linci nad Dunajem, uvedl mši D dur op. 76 Antonína Dvořáka, nebo se v jeho sakrálních sborových a varhanních dílech odrážely lidové nápěvy, či zhudebňoval básně různých egerländských veršotepců – vždy to bylo výrazem jeho životní radosti a díku svému Stvořiteli. Svou nadanou hrou na varhany a svými duchovními skladbami vzdával čest svému Pánu Bohu a jeho intuitivní tvorba byla zároveň určena k potěše jeho bližních. Jako se sedlák v díle Johannese von Tepl „Oráč z Čech" přel se svým Bohem o smysl svého života, tak se to vedlo i Görlovi krátce po válce. Podobně jako on i náš jubilant postupně nalezl cestu, která – pokud mu to zdraví dovolilo – mohla vést jen vzhůru. Ovšem jen proto, že po svém boku měl praktickou a zároveň soucitnou ženu, která mu odstraňovala z cesty leckterou překážku, takže se mohl jako osobnost i umělec znovu najít a rozvíjet.

V žádné oblasti se egerländská svébytnost po vyhnání a při novém začátku z ničeho neprojevila tak, jako právě v hudbě. Ať už v dechové hudbě (mj. Ernst Mosch, Rudolf Kugler), na varhanách (Schuster – Pasov) nebo v oblasti zábavy, všude se v tomto kraji najde mnoho egerländských jmen. Svým chápáním domova a veřejným způsobem svého působení se ale Görl nejvíce podobá Josefu Totzauerovi, žijícímu v New Jersey/USA a pocházejícímu z Trossau u Karlových Varů. Oba jsou velcí dirigenti, pilní skladatelé a oba svůj egerländský původ zdůrazňují.

Chrámovému hudebnímu řediteli Görlovi život nic nedaroval zadarmo. Ze svého citového bohatství však dokázal mnoha lidem svou hudbou, svým způsobem dirigování a svou spjatostí s oním kouskem země, odkud pochází, mnoho dát. Ani jemu nezůstala vděčnost odepřena. Jeho skladby často zazněly v rozhlase. V roce 1970 mu byla udělena krajanská uznávací cena za hudbu. Titul arcibiskupského chrámového hudebního ředitele mu byl propůjčen roku 1969. V létě 1975 obdržel Spolkový záslužný kříž. V roce 1979 získal vytouženou „Medaili Adalberta Stiftera". Stáří si sice žádá svou daň, ale hornošvábský kraj ve Švábském pěveckém svazu dobře ví, co Görl od roku 1948 v oblasti Bodamského jezera hudebně vybudoval.

věta pokračuje na dalším listu ⟶