Willibald Görl

Sa(n) Mutta stammt v(a)n Houhuaf

(Zaslal krajan Jakob z Richenu u Dieburgu, Römerstraße)

V časopise Svazu Egerländer Gmoi „Der Egerländer" 85/1 vyšel obsáhlý medailonek chrámového hudebního ředitele Willibalda Görla, který zde následně otiskujeme. Pro čtenáře a pro velkou rodinu Kühnhackelovu bude jistě zajímavé dozvědět se, že jeho matka byla rozená Kühnhackelová z Hubhofu; on tedy – a sám to tak i cítí – je po matce rodákem z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Obchodník Anton Kühnhackel byl jeho strýcem.

Rodina Görlova se roku 1948 dostala k Bodamskému jezeru. Tam žádní Egerländané nebyli. Země Bádensko patřila do francouzské zóny a přijímala jen málo vysídlenců. V roce 1950 jsem se dostal do Ittendorfu u Meersburgu na selský statek. Hledání někoho, „kdo mluví jako Egerländer", nás dva svedlo dohromady. Radost z toho, že v cizím prostředí našel krajana, dal Görl slavnostně najevo hned při první nedělní mši variací na „Schulzidackel". Když se ukázalo, že jsem jako vnuk Üblsattlera Josefa Ubla chodil do domu Kühnhackelových, bylo naše pouto rázem prohlášeno za příbuzenské.

Jeho žena, rozená Pleierová z Pichelbergu u Bleistadtu, rovněž dokonale ovládající egerländskou mluvu v její původní podobě, mě – jako výjimku – hned od počátku přijala s velkou radostí.

Více než rok jsem patřil k té rodině; k jakémusi ostrůvku uprostřed světa, jehož řeči (švábské) jsem nerozuměl. Jen dcera Isolde, ve svých 12 letech, mluvila místním nářečím lépe než rodilí mluvčí a řeči svých rodičů si nevážila. Dnes žije v Selbu jako provdaná Brandlová (hostinec Brandl-Wirtshaus Zech) a na hranici jistě nechala jazyk Bodamska definitivně za sebou.

Nad naším nerovným přátelstvím – „a Gstudierter" a zemědělský dělník – mohl leckdo kroutit hlavou. Nám samotným z toho nevznikaly žádné otázky a zůstali jsme tím, čím jsme chtěli být. Na nafoukané pány či dámy, kteří se snažili ze sebe udělat víc, než ve skutečnosti byli, jsme se dokázali – nesrozumitelně pro okolí – rychle shodnout ve své řeči: „dös wår a schaina Malaff" nebo „a dumme Ziech".

Už dávno jsme odloučeni, ale dodnes nás pojí upřímné přátelství, které na vzájemném podílu na osudu druhého neztratilo nic ze své síly.

Görlovi je hudba a Chebsko (Egerland) nade vše. Proto také dokáže přesvědčivě přimět zpěvačky a zpěváky, aby zpívali v egerländském nářečí, ačkoli sami pocházejí z Bádenska.

O Görlově hudební tvorbě se nedovedu vyjadřovat fundovaně. Stačily by mi však dva sbory, které znám a které mě obzvlášť dojímají, abych věděl, kým Görl je:

„Heimat, du meine Erde" (Domove, ty má země), na text H. Watzlika a slova Marg. Pschornové.

„Chtěl bych, až můj život dohoří a duše se s bytím rozloučí, ještě jednou v poslední noci říci, jak jsi mě obohatil, můj Egerlande.

Od dětství jsi mi dával jen krásu. S celou láskou jsem k tobě, země, rostl. A kdybych se znovu narodil do života, chtěl bych být opět jen tvým dítětem!

A znovu bych chtěl skrze květy, krev a bolest ti patřit až na věčnost."

Díky melodii, kterou k tomu Görl vytvořil, vznikla nová nádherná večerní píseň, u níž bych si přál, aby mi jednou naposledy zahrála.

věta pokračuje na dalším listu ⟶