⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Odloučenost od krajanského společenství byla také důvodem, proč se Görl ke „Svazu Egerländer Gmoi" připojil poměrně pozdě, přesto v něm po několik let působil jako spolkový hudební referent.
Jak se doma slušelo, musel se nejprve vyučit řemeslu (sklenářem), aby pak, veden svým hudebním nadáním, mohl navštěvovat proslulou hudební školu v Petschau. Ta formovala mnoho generací egerländských hudebníků, kteří byli k nalezení ve většině starorakouských vojenských kapel i lázeňských kapel egerländských světových lázní Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Vyššího hudebního svěcení se Görlovi dostalo na „Německé akademii pro hudbu a scénické umění" v Praze, u jejího rektora Fidelia Finkeho. Studoval tam varhany, klavír, sólový a sborový zpěv a nauku o skladbě, složil dvě státní zkoušky a získal Velké absolutorium. Jako koncertní varhaník a pianista měl otevřenou hudební kariéru – vždyť už ve dvanácti letech hrál na varhany v kapucínském kostele ve Sokolově (Falknov) a v sedmnácti dirigoval sbory. Přišla však válka a vše hořké, co s sebou pro sudetské Němce přinesla, a na devět let jej vyhodila z jeho životní dráhy.
Teprve díky zapojení Německého Červeného kříže, který se v oněch strašných poválečných letech tak užitečně osvědčil právě pro vysídlence z východu, se koncem roku 1949 dokázal spojit se svou mezitím vysídlenou rodinou. Bez domova, bez bytu, bez peněz a bez práce, vyhladovělý na kost, k tomu ještě po úrazu přišel o pro hudebníka tak potřebný prsteníček – tak vypadal nový začátek po válce. Právě ona doba nouze ale nechávala růst osobnosti.
Görlův sen o umělecké dráze musel být pohřben na oltáři vlasti. Bolest nad ztracenou domovinou mu ale nechala vyrůst křídla. Vysněný umělec se proměnil v Božího muzikanta. Kraj kolem Bodamského jezera se stal hudební úrodnou půdou pro Egerländera přišedšího z dalekých německých krajů. Do popředí se dostaly sborový zpěv a skladatelství. Prvotinou byla skladba „Heimat, Du meine Erde", inspirovaná básní „Waldheimat" básníka Šumavy Hanse Watzlika. Následovalo mnoho duchovních děl. Görl se se svým tvrdým osudem nejenže smířil, ale spatřoval v něm dokonce prst Boží. Díky své náboženské povaze, která ovšem nezapadá do žádné bigotní formy, neboť je až příliš synem své české vlasti, viděl zcela novou, nečekanou možnost působení – a využil ji. Zprvu jen varhaník v Markdorfu u Überlingenu, převzal tam Caecilienchor a brzy nato se stal rozhodujícím dirigentem celého bodamského regionu. Pěvci to s ním neměli lehké; vyžadoval mnoho, ale úspěch tu námahu vynahradil. Ať už dirigoval „Německé requiem" Johannese Brahmse nebo „Stvoření" Haydnovo, provedl premiéru vlastní „Německé sborové mše" (1969) na jubilejní slavnosti Sudetoněmeckého pěveckého svazu v Linci nad Dunajem, uvedl mši D dur op. 76 Antonína Dvořáka, nebo se v jeho sakrálních sborových a varhanních dílech odrážely lidové nápěvy, či zhudebňoval básně různých egerländských veršotepců – vždy to bylo výrazem jeho životní radosti a díku svému Stvořiteli. Svou nadanou hrou na varhany a svými duchovními skladbami vzdával čest svému Pánu Bohu a jeho intuitivní tvorba byla zároveň určena k potěše jeho bližních. Jako se sedlák v díle Johannese von Tepl „Oráč z Čech" přel se svým Bohem o smysl svého života, tak se to vedlo i Görlovi krátce po válce. Podobně jako on i náš jubilant postupně nalezl cestu, která – pokud mu to zdraví dovolilo – mohla vést jen vzhůru. Ovšem jen proto, že po svém boku měl praktickou a zároveň soucitnou ženu, která mu odstraňovala z cesty leckterou překážku, takže se mohl jako osobnost i umělec znovu najít a rozvíjet.
V žádné oblasti se egerländská svébytnost po vyhnání a při novém začátku z ničeho neprojevila tak, jako právě v hudbě. Ať už v dechové hudbě (mj. Ernst Mosch, Rudolf Kugler), na varhanách (Schuster – Pasov) nebo v oblasti zábavy, všude se v tomto kraji najde mnoho egerländských jmen. Svým chápáním domova a veřejným způsobem svého působení se ale Görl nejvíce podobá Josefu Totzauerovi, žijícímu v New Jersey/USA a pocházejícímu z Trossau u Karlových Varů. Oba jsou velcí dirigenti, pilní skladatelé a oba svůj egerländský původ zdůrazňují.
Chrámovému hudebnímu řediteli Görlovi život nic nedaroval zadarmo. Ze svého citového bohatství však dokázal mnoha lidem svou hudbou, svým způsobem dirigování a svou spjatostí s oním kouskem země, odkud pochází, mnoho dát. Ani jemu nezůstala vděčnost odepřena. Jeho skladby často zazněly v rozhlase. V roce 1970 mu byla udělena krajanská uznávací cena za hudbu. Titul arcibiskupského chrámového hudebního ředitele mu byl propůjčen roku 1969. V létě 1975 obdržel Spolkový záslužný kříž. V roce 1979 získal vytouženou „Medaili Adalberta Stiftera". Stáří si sice žádá svou daň, ale hornošvábský kraj ve Švábském pěveckém svazu dobře ví, co Görl od roku 1948 v oblasti Bodamského jezera hudebně vybudoval.
könnte.
Die landsmannschaftliche Abgeschiedenheit war auch der Grund, warum Görl erst verhältnismäßig spät zum „Bund der Egerländer Gmoin" stieß, dessen Bundesmusikwart er durch einige Jahre war.
Wie es sich zuhause gehörte, mußte er erst einen Beruf erlernen (Glaser), um dann, seiner musikalischen Neigung folgend, die altbekannte Musikschule Petschau besuchen zu können. Sie formte viele Generationen Egerländer Musiker, die in den meisten altösterreichischen Militärkapellen und den Kurkapellen der Egerländer Weltbäder Karlsbad, Marienbad und Franzensbad zu finden waren. Die höhere musikalische Weihe erfuhr Görl an der „Deutschen Akademie für Musik und darstellende Kunst" in Prag, bei deren Rektor Fidelio Finke. Orgel, Klavier, Solo- und Chorgesang und Kompositionslehre hatte er dort belegt, zwei Staatsprüfungen abgelegt und das Große Absolutorium erhalten. Als Konzertorganist und Pianist hätte ihm, der schon als Zwölfjähriger in der Falkenauer Kapuzinerkirche die Orgel spielte und mit 17 Jahren Chöre dirigierte, eine Musikerkarriere offen gestanden. Der Krieg, und all das, was für Sudetendeutsche an Bitterem damit verbunden war, folgten und warfen ihn durch neun Jahre aus seiner Bahn.
Erst durch die Einschaltung des Deutschen Roten Kreuzes, das in jenen furchtbaren Nachkriegsjahren sich gerade für die Ostvertriebenen so nützlich erwies, konnte er Ende 1949 Kontakt mit seiner inzwischen vertriebenen Familie bekommen. Ohne Heimat, ohne Wohnung, kein Geld und keine Arbeit, heruntergehungert zu einem Skelett, dazu noch durch Unfall den als Musiker so nötigen Ringfinger verloren, so war der Neu-Anfang nach dem Kriege. Doch gerade jene Notzeit ließ Persönlichkeiten wachsen.
Görls Traum von einer Künstlerlaufbahn mußte auf dem Altar des Vaterlandes begraben werden. Doch der Schmerz um die Heimat ließ Flügel wachsen. Der erträumte Künstler wandelte sich zum Musikanten Gottes. Das Land um den Bodensee wurde musikalischer Ackerboden für den aus fernen deutschen Landen gekommenen Egerländer. Chorgesang und Komponieren traten in den Vordergrund. Erstlingskomposition war „Heimat, Du meine Erde", inspiriert durch das Gedicht „Waldheimat" des Dichters des Böhmerwaldes Hans Watzlik. Viele geistliche Werke folgten. Görl fügte sich nicht nur in sein hartes Los, sondern sah darin sogar einen Fingerzeig des Allmächtigen. Durch seine religiöse Art, die freilich in keine bigotte Form paßt, da er zu sehr Sohn seiner böhmischen Heimat ist, sah er eine völlig neue, nicht mehr erhoffte Wirkungsmöglichkeit, und er nützte sie. Erst nur Organist in Markdorf bei Überlingen, übernahm er dort den Caecilienchor und wurde bald darauf der maßgebliche Dirigent des ganzen Bodenseebereiches. Leicht hatten es die Sänger mit ihm nicht; er forderte viel, doch der Erfolg lohnte die Mühe. Ob er nun das „Deutsche Requiem" von Johannes Brahms oder „Die Schöpfung" von Haydn dirigierte, seine eigene „Deutsche Chorsingmesse" (1969) bei der Jubiläumsfeier des Sudetendeutschen Sängerbundes in Linz/Donau uraufführte, die Messe in D-Dur op. 76 von Antonín Dvořak bot, oder volkstümliche Weisen in seinen sakralen Chor- und Orgelwerken ihren Niederschlag fanden, er Gedichte verschiedener seiner Egerländer Verseschmied vertonte, immer war es Ausdruck seiner Lebensfreude und Dank an seinen Schöpfer. Mit seinem begnadeten Orgelspiel und seinen geistlichen Kompositionen erwies er seinem Herrgott die Ehre und seine intuitiven Schöpfungen waren zu gleicher Zeit seinen Mitmenschen zum Wohlgefallen gedacht. Wie der Bauer in dem Werke von Johannes von Tepl „Der Ackermann aus Böhmen" mit seinem Gotte sich über den Sinn seines Lebens stritt, so erging es Görl kurz nach dem Kriege. Wie jener fand auch unser Jubilar allmählich den Weg, der — falls seine Gesundheit es gestattete— nur aufwärts führen konnte. Freilich nur deshalb, weil er eine sowohl praktische, wie mitempfindende Frau neben sich wußte, die ihm manches Hindernis aus dem Weg räumte, so daß er sich als Person und Künstler neu finden und entwickeln konnte.
Auf keinem Gebiet ist die Egerländer Besonderheit nach der Vertreibung und beim Neubeginn aus dem Nichts so zum Tragen gekommen, wie gerade auf dem der Musik. Ob in der Blasmusik (u.a. Ernst Mosch, Rudolf Kugler) auf der Orgel (Schuster — Passau) oder auf dem Unterhaltungssektor, überall finden sich hierzulande viele Egerländer Namen. Doch in seinem Heimatverständnis und der öffentlichen Art des Wirkens ähnelt Görl mehr dem in New Jersey/USA lebenden und aus Trossau bei Karlsbad stammenden Josef Totzauer. Beide sind große Dirigenten, fleißige Komponisten und betonen ihr Egerländertum.
Dem Kirchenmusikdirektor Görl hat das Leben nichts geschenkt. Aus seinem gefühlsmäßigen Reichtum heraus, konnte er aber viele Menschen durch seine Musik, seine Art des Dirigierens, und durch seine Verbundenheit zu jenem Fleckchen Erde, aus dem er kommt, reich beschenken. Man war auch ihm gegenüber nicht undankbar. Oftmals erklangen seine Kompositionen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.