⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Ve zbožnosti naší domoviny měla žehnání vysoké postavení, a měli bychom je kvůli zachování naší náboženské identity uchovávat, pěstovat nebo znovu probouzet. Uvedu některá z nich, která na mě hluboce zapůsobila. Je to požehnání mého otce, když jsem z rodného domu odcházel do školy, na studia nebo do života. Ve dveřích do bytu mi svěcenou vodou nakreslil kříž na čelo, ústa a hruď se žehnací formulí: „Žehnám ti + ve jménu Otce i + Syna i + Ducha svatého" a pak následovalo napomenutí: Chlapče, teď jdi ve jménu Božím. Tak žehnali moji rodiče i mým sourozencům, kteří před nimi poklekali a prosili o rodičovské požehnání, než šli k oltáři na svatbu. Nezapomenutelné mi zůstává, jak má matka žehnala bochník chleba, který sama upekla v domácí peci, označila ho třemi křížky a teprve pak jej rozkrojila. Pečení chleba bylo pro mou matku obřadným úkonem. Vzpomínám, jak jsem na Květnou neděli chodil s otcem ven na naše nemnohá a malá pole, jak jsme tam zastrkávali větvičky palem do nové setby a jak otec kropil pole svěcenou vodou ve tvaru kříže. Vzpomínám, jak naši příbuzní a přátelé přistupovali k jeho otevřené rakvi, vkládali do ní na rozloučenou zbožný obrázek a kropili ji svěcenou vodou, jak ho naši sousedé vynášeli a jak rakev na prahu domu ještě jednou postavili ve tvaru kříže. Nad jeho hrobem stojí dodnes znamení kříže na kolem zpustlém hřbitově mého domova.

Vzpomínám na den své primice v roce 1937 v naší domovském kostele v Altzedlisch. Mnoha stovkám věřících lidí jsem vkládáním rukou a žehnacím křížkem udělil primiční požehnání. Aby lidé přijali požehnání nového kněze, ušli dlouhé cesty. Zvykl jsem si při návštěvách nemocných loučit se nikoli podáním ruky, ale žehnacím křížkem na čele, a myslím, že za to všichni jsou velmi vděční. A patří k velkým okamžikům kněžského působení udělit kajícníkovi ve jménu trojjediného Boha a ve znamení kříže rozhřešení.

Žehnat je něco, co dokážeme všichni, kněží i laici. Nemyslíte, že by na světě bylo lépe, kdyby lidé více žehnali, než aby proklínali?

Uvažte výše citovaný náhrobní nápis: Nulla Crux – Nulla Corona: „Bez kříže – žádná koruna."

Tak žehnám vám všem ve znamení Svatého kříže

Prelát Dr. Reiß

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jen jedno vajíčko

My starší často nechápeme, jak náročná je dnešní mládež, vždyť i malé děti se dnes těžko uspokojí. Jak skromní jsme byli tenkrát my.

Moje neteř Marianne Habermannová (chodila také v Horní Slavkově (Schlaggenwald) do měšťanské školy) plakala jako malé dítě často a vytrvale. Mohlo to pramenit z toho, že jí zemřel otec, když s ní matka byla v sedmém měsíci těhotenství. Moje sestra si tehdy prožila mnoho tělesně i duševně a to se zřejmě přeneslo i na dítě.

Když plakala obzvlášť usedavě, řekl jí můj otec: „Kumm Mariannerl, du kröigst a Oaerl (dostaneš vajíčko)". Vzlykání okamžitě ustalo. Malé pěstičky si otíraly slzy z očí a přitom rozmazávaly umouněný obličejík. Pak se po něm rozlil úsměv. Můj otec, s vždy příliš velkými plstěnými pantoflemi, vzal dítě za ruku a šel s ním do kurníku. Tam ji vzal na ruku a ona si směla z mnoha hnízd jedno vybrat. Které vejce bylo to nejkrásnější a největší? Byla tam hnědá, žlutá, bílá i strakatá. Když byla volba konečně učiněna, přinesla ho své mamince. Pak dítě smělo vajíčko rozšlehat s cukrem, nebo si ho samo zamíchat na pánvi. S velkou chutí ho pak snědla a dětský svět byl zase v pořádku. Tak jednoduché bylo tenkrát osušit dětské slzy. Co dnes ještě znamená jedno vejce?

Anna Egerer, Krásno (Schönfeld)