Postní a velikonoční doba 1985

Milí přátelé a krajané!

Základním symbolem křesťanské víry je Kristův kříž. Ukřižování bylo nejhanebnějším a nejkrutějším trestem smrti, který Římané převzali z perského Východu a vykonávali jej pouze na těžkých zločincích, lidech bez cti a válečných zajatcích. Římský občan nesměl být ukřižován, směl být pouze sťat. Trvalo dlouho, než se ze znamení nejpotupnějšího trestu smrti antiky stalo křesťanské znamení požehnání. Od 2. století je kříž doložen na křesťanských hrobech, od 4. století se ramena kříže zdobila perlami a drahými kameny (tzv. gemma-kříž), románské umění zobrazovalo Ukřižovaného s korunou a slavnostním rouchem. Gotické umění učinilo ze symbolu vzkříšení a druhého příchodu znamení bolesti a zármutku. Moderní umělci se ve svých zobrazeních kříže snaží důstojně vyjádřit obě tajemství – smrt i vzkříšení. Některá moderní, bizarní ztvárnění kříže ovšem narážejí i na odpor věřících lidí.

S obrazem umučeného Krista se setkáváme v pašijové zbožnosti našeho věřícího lidu, v kostelích a na křížových cestách, v křížích u silnic a cest, v „koutcích s Pánem Bohem" v našich domech i na náhrobcích hřbitovů. Kříž zdobil stěny školních tříd i soudní síně. Po mnoho staletí věřící lidé vzhlíželi k Ukřižovanému a nacházeli v něm sílu a smysl svého života i utrpení. Na náhrobku zesnulého generálního intendanta frankfurtských divadel Hanse Meisnera a jeho manželky Hansi Meisnerové v Oberreifenbergu jsem četl působivá slova: Nulla Crux – Nulla Corona: „Bez kříže – žádná koruna."

V naší době bohužel často slýcháme heslo: Kříž musí pryč! Není to nic nového, vždyť už v Písmu svatém čteme, že kříž byl mnohým bláznovstvím a pohoršením. Ve všech dobách se našli rouhači, kteří kříž hanobili a znesvěcovali a Ukřižovaného vytlačovali z dohledu. Pro bolševiky byl kříž vždy znamením i terčem jejich nenávisti. Třetí říše postavila hákový kříž na místo Kristova kříže. Ve státech Východu se přiznání ke kříži stává obžalobou před soudy. A i v naší zemi se v hromadných sdělovacích prostředcích setkáváme s rouhačskými zobrazeními kříže a úcty ke kříži. Ze školních tříd musel mnohde zmizet, protože prý nelze jinověrným dětem – i když jich bylo ve třídě třeba jen jedno jediné – přisuzovat pohled na kříž. Z jedné soudní síně v Bonnu byl kříž odstraněn, protože 26 obžalovaných výtržnických studentů požadovalo odstranění kříže nad soudcovským stolem s tím, že se cítí pohledem na kříž „psychicky poškozeni", a odvolávali se přitom na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, podle něhož je psychické poškození pohledem na kříž v soudní síni možné. Kříž byl odstraněn, ale my víme zcela jistě, že kříž přežije všechny ty, kdo se dnes cítí jeho pohledem „psychicky poškozeni".

Tak často haněný kříž se pro nás katolické křesťany stal znamením požehnání. Ve Starém zákoně, ale i v jiných náboženstvích, se zná požehnání a žehnání věci či člověka. Starý zákon zná různé modlitby žehnání a žehnací gesta: vkládání rukou nebo rozprostření rukou nad tím, kdo má být požehnán.

V katolické církvi je žehnání a požehnání spojeno se znamením kříže, znamením vykoupení. Žehnat člověku znamená svěřit ho Boží dobrotě a postavit jej pod ochranu kříže. Žehnat nesmí jen kněz, žehnat mají své děti i rodiče – před spaním, před cestou do školy nebo před vstupem do nové životní etapy. V obnovené křestní liturgii dostalo rodičovské požehnání na počátku křestního obřadu zvláštní místo.

věta pokračuje na dalším listu ⟶