Proč zrovna my?

Slezané si vážně dali nápad, že svému celoněmeckému krajanskému srazu dají heslo „Slezsko zůstává naše". Co si tak asi pan Hupka a jeho přátelé pod tím představovali? Vždyť s tím by mohl přijít úplně každý z těch vyhnaných – Pomořané, Východní Prusové, Meklenburčané, sudetští Němci a jak se všichni jmenují. Vypukl pravý poprask. Slavné duchy, a to daleko za hranicemi naší země, se zvedly a nyní na nás ukazují svým pomyslným prstem a s pohoršením kárají, že to, co pan Hupka tvrdí, je opovážlivost a dokazuje to, jaké myšlenky a přání on i jeho kolegové vyhnanci ve skutečnosti chovají.

Právo na vlast, které je přiznáváno všem pronásledovaným, vyhnaným a uprchlíkům na této zemi, a to i z těch nejvyšších míst, prý neplatí pro Němce z východu! Ti si mají laskavě vytrhnout ze srdce svůj cit k domovu a spíše být vděční za to, že smějí nést hlavní tíhu následků války!

K výše uvedené záležitosti jsem si udělala vlastní úvahu a ráda bych nyní co nejvěcněji vyložila své poznatky. Co platí pro Slezany, platí i pro nás Sudeťáky. Už téměř čtyřicet let drží železná pěst naši vlast jako svůj majetek. Museli jsme se podřídit rozhodnutím velmocí, které v opojení vítězstvím vynesly nelidský rozsudek, a opustit naši milovanou zem. Tehdy si v Jaltě a Postupimi kdosi osoboval právo, které svou nemilosrdnou podobou jistě neodpovídá ani vůli a přikázání Božímu, a proto vlast zůstává naše, i když ji už nemáme. V pozdějších dobách tuto pravdu potvrdí historikové.

Od vyhnání uplynula dlouhá doba – ve světovém dění pouhý okamžik, pro člověka však víc než polovina života. My, kdo jsme na konci války stáli v nejkrásnějším mládí a přinesli těžké oběti, jsme dnes už dávno dědečky a babičkami. Naše děti a naši vnuci jsou Bavoři, Švábové, Hesenští, Vestfálci, Frísové a Hannoveřané a mluví jejich jazykem.

S velkou námahou jsme svým dětem vybudovali hnízdo, které se stalo jejich domovem.

Kdo na tomto světě může vážně věřit, že my, dědečkové a babičky, chceme své děti a vnoučata podněcovat k násilí, které by opět skončilo jen v nevýslovném neštěstí? Neusínáme jedinou noc, aniž bychom Boha neprosili, aby nám zachoval mír – mír pro nás a naše děti, mír pro celý svět. Proto je kacířským podsouváním, když nám vyhnancům stále znovu přisuzují myšlenky a plány, které vůbec nechováme. Copak nestačí, že jsme museli vzdát vlast, musíme být navíc navždy zbaveni i klidu?

Doufám, milí krajané, že jsem se dokázala srozumitelně vyjádřit, a doufám, že jsem promluvila i z vaší duše!

K tomu vám přeji pokojné a požehnané velikonoční svátky!

Vaše Hermine Walter

Krajané, navštivte o letnicích 1984

Sudetoněmecký den ve Stuttgartu

Přihlaste se k naší národní skupině!