Der Schlaggenwalder „Schulzidackel-Pfiff" von Rudi Marterer

Kousek živé domoviny v jednom akustickém rozpoznávacím znamení

Když se kolem roku 1910 jistý pan Schulze z hanzovního města Hamburku vydal s prázdnými kapsami do Horního Slavkova (Schlaggenwald) a našel útočiště v chudobinci, nikdo netušil, že tomuto vysokému a hubenému muži bude ve starém horním městě kvést sláva nesmrtelnosti.

Pan Schulze chodil s „půlkrejcarem" v ruce žebrat ode dveří ke dveřím, přičemž mluvil jen spisovnou němčinou. Velmi brzy se ukázal jako originál, kterému slavkovská školní mládež dala posměšné jméno „Šulcidákl".

Kdykoli se pan Schulze objevil kdekoli v ulici, hned bylo z úst nějakých uličníků slyšet volání: Šulcidákl! Šulcidákl! Pan Schulze na ty zlobivé kluky sice nadával, ale nechtěné zlidovění své osoby tím nedokázal zabránit. Naopak, jeden vtipný chlapec toto posměšné volání dokonce „zhudebnil" do hvizdu, který se skládal ze čtyř krátkých, přerývaných tónů: Šul-ci-dá-kl!

Ten hvizd se slavkovským klukům tak zalíbil, že ho bylo brzy slyšet ve všech ulicích města a napodobovali ho i dospělí. Původně zamýšlen jen jako „posměšný hvizd" na pana Schulzeho, získal postupem času stále větší význam jako místní „signální hvizd" Slavkovanů. Šel-li například dobrý přítel daleko vpředu na ulici, stačil dvakrát nebo třikrát zahvízdaný šulcidáklův hvizd, aby přiměl Seffa nebo Schorsche zastavit se a otočit. Také známý, který bydlel v horním patře domu, se hned ukázal v okně, jakmile z ulice zaslechl šulcidáklův hvizd.

Tento hvizd se dědil z generace na generaci, stal se akustickým rozpoznávacím znamením Slavkovanů doma i v cizině. Ať už v Aši nebo v Liberci, v Karlových Varech nebo v Praze, všude na větších nádražích nebo slavnostech stačil šulcidáklův hvizd, chtěl-li člověk mezi mnoha lidmi najít nějakého Slavkovana.

Tak jeden slavkovský cvičitel tělocviku stále vyprávěl, že na jeho velkých sokolských cestách do Žatce, Ústí nad Labem, Vídně atd. byl šulcidáklův hvizd nejlepším vyhledávacím a sběrným znamením pro slavkovské cvičence. Dokonce v bývalém bosenském hlavním městě Sarajevu našla tam žijící rodačka ze Slavkova díky tomuto hvizdu tři krajany.

Také po vyhnání z domoviny prokázal šulcidáklův hvizd Slavkovanům již dobré služby. Bydlí-li v nějaké vesnici Slavkovan, není třeba nejprve hledat číslo domu, aby ho člověk našel. Stačí známý hvizd, okno se rozletí — a už se objeví usměvavá tvář. Tento hvizd znamená pro vyhnané obyvatele Slavkova kousek živé domoviny, veselou vzpomínku na pana Schulzeho, pozdějšího Šulcidákla, který nechtěně pomohl Slavkovanům k akustickému rozpoznávacímu znamení, čímž sám zůstal nezapomenut jako originál c. k. horního města.

Jak Slavkovský les přišel ke svému jménu

Z. — Název Kaiserwald (Císařský les) je doložen teprve od roku 1785, a to u vsi Třídomí (Dreihäuser), 4 km západně od Horního Slavkova (Schlaggenwald), později i pro les v okolí vrchu „Glatze".

V obou případech se tímto názvem chtěly odlišit lesy, které byly v majetku zemského pána, tedy císaře, od těch, které patřily jiným, soukromým vlastníkům – tak například u Třídomí od o něco severněji položeného loketského městského lesa. Sommer ve své Topografii Čech (sv. XV) uvádí nám neobvyklý název „Zinngebirge" (Cínové hory).

Teprve po roce 1850 se tedy název Slavkovský les rozšířil na celý ten kraj, a to zásluhou zeměpisné literatury. Název se dostal do map a byl vyučován a šířen ve školách.

Češi nyní název Kaiserwald (Císařský les) zrušili a nazvali jej Slavkovský les, tedy přibližně „Slavkovský (Schlaggenwaldský) les". Tím dosáhli dvou věcí: vymazali připomínku bývalých císařů a zároveň oživili staré topografické pojmenování.