Proč zrovna my?
Slezané si vážně dali nápad, že svému celoněmeckému krajanskému srazu dají heslo „Slezsko zůstává naše". Co si tak asi pan Hupka a jeho přátelé pod tím představovali? Vždyť s tím by mohl přijít úplně každý z těch vyhnaných – Pomořané, Východní Prusové, Meklenburčané, sudetští Němci a jak se všichni jmenují. Vypukl pravý poprask. Slavné duchy, a to daleko za hranicemi naší země, se zvedly a nyní na nás ukazují svým pomyslným prstem a s pohoršením kárají, že to, co pan Hupka tvrdí, je opovážlivost a dokazuje to, jaké myšlenky a přání on i jeho kolegové vyhnanci ve skutečnosti chovají.
Právo na vlast, které je přiznáváno všem pronásledovaným, vyhnaným a uprchlíkům na této zemi, a to i z těch nejvyšších míst, prý neplatí pro Němce z východu! Ti si mají laskavě vytrhnout ze srdce svůj cit k domovu a spíše být vděční za to, že smějí nést hlavní tíhu následků války!
K výše uvedené záležitosti jsem si udělala vlastní úvahu a ráda bych nyní co nejvěcněji vyložila své poznatky. Co platí pro Slezany, platí i pro nás Sudeťáky. Už téměř čtyřicet let drží železná pěst naši vlast jako svůj majetek. Museli jsme se podřídit rozhodnutím velmocí, které v opojení vítězstvím vynesly nelidský rozsudek, a opustit naši milovanou zem. Tehdy si v Jaltě a Postupimi kdosi osoboval právo, které svou nemilosrdnou podobou jistě neodpovídá ani vůli a přikázání Božímu, a proto vlast zůstává naše, i když ji už nemáme. V pozdějších dobách tuto pravdu potvrdí historikové.
Od vyhnání uplynula dlouhá doba – ve světovém dění pouhý okamžik, pro člověka však víc než polovina života. My, kdo jsme na konci války stáli v nejkrásnějším mládí a přinesli těžké oběti, jsme dnes už dávno dědečky a babičkami. Naše děti a naši vnuci jsou Bavoři, Švábové, Hesenští, Vestfálci, Frísové a Hannoveřané a mluví jejich jazykem.
S velkou námahou jsme svým dětem vybudovali hnízdo, které se stalo jejich domovem.
Kdo na tomto světě může vážně věřit, že my, dědečkové a babičky, chceme své děti a vnoučata podněcovat k násilí, které by opět skončilo jen v nevýslovném neštěstí? Neusínáme jedinou noc, aniž bychom Boha neprosili, aby nám zachoval mír – mír pro nás a naše děti, mír pro celý svět. Proto je kacířským podsouváním, když nám vyhnancům stále znovu přisuzují myšlenky a plány, které vůbec nechováme. Copak nestačí, že jsme museli vzdát vlast, musíme být navíc navždy zbaveni i klidu?
Doufám, milí krajané, že jsem se dokázala srozumitelně vyjádřit, a doufám, že jsem promluvila i z vaší duše!
K tomu vám přeji pokojné a požehnané velikonoční svátky!
Vaše Hermine Walter
Krajané, navštivte o letnicích 1984
Sudetoněmecký den ve Stuttgartu
Přihlaste se k naší národní skupině!
Warum immer wir?
Da haben doch die Schlesier tatsächlich ihrem bundesweiten Heimattreffen die Überschrift „Schlesien bleibt unser" geben wollen. Was sich dieser Herr Hupka und seine Freunde wohl dabei gedacht haben? Da könnte ja jeder kommen von diesen Vertriebenen, die Pommern, die Ostpreußen, die Mecklenburger, die Sudetendeutschen und wie sie alle heißen mögen. Ein Aufruhr ist entstanden. Berühmte Geister, bis weit, weit über unsere Grenzen hinaus, haben sich erhoben und zeigen nun mit ihrem geistigen Finger auf uns und tadeln ganz erschreckt, daß das, was Herr Hupka behauptet, eine Vermessenheit sei und beweise, welche Gedanken und Wünsche er und seine Vertriebenenkollegen in Wahrheit hegen.
Das Recht auf ihre Heimat, das allen Gejagten, Vertriebenen und Flüchtlingen dieser Erde selbst von allerhöchster Stelle zuerkannt wird, gilt doch nicht für die Deutschen aus dem Osten! Sie haben gefälligst ihre heimatlichen Gefühle aus dem Herzen zu reißen und vielmehr dankbar dafür zu sein, daß sie die Hauptfolgelast des Krieges tragen dürfen!
Zu der obigen Angelegenheit habe ich mir Gedanken gemacht und möchte nun meine Erkennntnisse so sachlich wie möglich darlegen. Was für die Schlesier gilt, gilt auch für uns Sudetenländer. Seit fast vierzig Jahren hält eine eiserne Faust unsere Heimat als ihr Eigentum fest. Wir mußten uns den Beschlüssen der Großmächte, die im Siegestaumel ein unmenschliches Urteil gefällt hatten, beugen und unser geliebtes Land verlassen. Man hatte sich damals in Jalta und Potsdam ein Recht angemaßt, das in seiner gnadenlosen Form ganz gewiß auch nicht nach Gottes Willen und Geboten ist, und darum bleibt die Heimat unser, auch wenn wir sie nicht mehr haben. In späteren Zeiten werden die Historiker diese Wahrheit bestätigen.
Seit der Vertreibung ist eine lange Zeit vergangen, ein Hauch im Weltgeschehen, für den Menschen mehr als das halbe Leben. Wir, die wir beim Kriegsende in der schönsten Jugend standen und schwere Opfer gebracht hatten, wir sind heute längst Großväter und Großmütter. Unsere Kinder und unsere Enkel sind Bayern, Schwaben, Hessen, Westfalen, Friesen und Hannoveraner, und sie sprechen deren Sprache.
Wir haben unter großer Mühsal unseren Kindern ein Nest gebaut, das ihre Heimat geworden ist.
Wer nun auf dieser Welt kann ernstlich annehmen, daß wir Großväter und Großmütter unsere Kinder und unsere Enkelkinder zur Gewalt aufstacheln wollen, die wieder nur in einem namenlosen Unglück enden würde. Wir schließen zu keiner Nacht unsere Augen, ohne Gott zu bitten, daß uns der Frieden erhalten bleiben möge, Frieden für uns und unsere Kinder, Frieden für die ganze Welt. Darum ist es eine ketzerische Unterschiebung, wenn man uns Vertriebenen immer wieder Gedanken und Pläne anlastet, die wir überhaupt nicht hegen. Ist es nicht genug, daß wir die Heimat hergeben mußten, sollen wir dazu niemals in Frieden gelassen werden?
Ich hoffe, meine lieben Landsleute, ich konnte mich verständlich machen, und ich hoffe, ich habe auch Ihnen aus der Seele gesprochen!
Damit wünsche ich Ihnen ein friedvolles und gesegnetes Osterfest!
Ihre Hermine Walter
Landsleute, besucht zu Pfingsten 1984 den
Sudetendeutschen Tag in Stuttgart
Bekennt Euch zu unserer Volksgruppe!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.