⟵ věta pokračuje z předchozího listu

K tomuto věnci vzpomínek z raného dětství patří ještě jeden zážitek.

Stalo se to jednoho časně letního dne. Máma šla s námi dětmi ven na druhý konec vesnice, kde bydlela naše babička se strýčkem Robertem a jeho rodinou v přívětivém domku. Stál na strmém svahu. Dalo se k němu dostat z vesnické silnice po příjezdové cestě, která nahoře tvořila malý dvorek a pak z druhé strany zase vedla dolů zpátky na silnici. Tím vznikl ideální okruh pro všelijaké hry. Příjezdová cesta byla zpevněná opěrnou zdí z volných kamenů. Ve spárách se usídlily různé skalničky a keře. Mezi zdí a silnicí protékal malý potůček. Občas v něm protékala i mrva. Když jsme přišli k domku, strýčka Robertovy děti už čekaly, abychom si s nimi zahráli „na honěnou". Počítání padlo na mě. Když jsem chvíli běhala za rozjásanou skupinkou, rozhodla jsem se dole na vesnické silnici obrátit, aby mi celá tlupa vběhla přímo do náruče. Ale místo toho se z kopce dolů řítilo to nejdivočejší spřežení, jaké si lze představit. Dva vraníci se vzpínali, ržali a frkali, měli pěnu u huby a bělmo v očích. Kočí křičel a tahal a škubal opratěmi, zatímco jeho kočár smýkal z jedné strany silnice na druhou. Poznala jsem, že už nemám kam utéct. Skočila jsem tedy do „Tschurlbochu", jak se u nás doma říkalo, a přitiskla tělo k jeho dnu. V tu chvíli po mně stékala hnědá, páchnoucí břečka, ale to jsem si uvědomila až potom. Krátce nato se ten pekelný přízrak řítil kolem mě, s praskotem a rachotem, protože kočár narazil zadní částí do opěrné zdi tak prudce, že se úplně rozštípl na kusy. A pak už bylo spřežení i s rachotem pryč. Máma byla najednou u mě a vzala mě, tak jak jsem byla, mokrou a smrdutou, do náruče a plakala. Pak mě odnesla nahoru do domku. Babička nahřála vodu, načež mě posadili do vaničky. Najednou stál ve světnici cizí muž. Když mě uviděl zdravou a veselou, jak si šplouchám, vrhl se na kamnovou lavici a rozplakal se. Poprvé jsem tehdy viděla slzy v mužských očích.

Na závěr bych ráda ještě vyprávěla o jedné velmi milé vzpomínce na Poschitzau, znamená pro mě hodně, a denně se ke mně několikrát staví jejím prostřednictvím. Jednou přišel do vesnice fotograf. Chodil od domu k domu a nabízel své služby. Máma bratrovi rychle oblékla bílou košili a vyšívané „opičí kalhoty" a mně kroj s růžičkami a k tomu patřičnou drobnou krajkovou zástěrku. Na hlavu mi dala mašli velkou jako vrtule. Pak nás postavila před dřevěnou stodolu, která patřila strýčkovi Anneresovi. My jsme ale dělali dost nasupené obličeje, protože bylo trochu zima. Pan fotograf nás chtěl rozveselit a pořád nám sliboval hezkého ptáčka, když se na něj budeme dívat pěkně mile. Ale pořád lezl pod tu černou plachtu a zase vylézal, až nám ta celá hra začala připadat nudná. Co se mu ale nakonec podařilo zachytit na desku, se přesto stalo jedním z nejhezčích snímků. Visí teď mezi ostatními rodinnými fotografiemi, milovaný a opatrovaný, u nás na chodbě, a já se na něj dívám a myslím na Poschitzau.

Hermine Walter, roz. Palm

Slavkovský Heimatbrief je posledním mostem k domovu!

[obr] Egerlandský spolek (Gmoi) v Kahl am Main

věta pokračuje na dalším listu ⟶