Knauerovi měli čtrnáctiletého syna, kterého poslali na vyšší školu. Tehdy ale byly ještě všechny školy zavřené, takže si rodiče dělali starosti, že jejich děti mohou hodně zapomenout z učiva. Uviděla jsem tu možnost, jak Knauerovým aspoň trochu poděkovat.

Od té doby jsem se s Herbertem učila každý den a měla jsem radost, že později bez obtíží ve škole navázal.

Prostřednictvím paní Knauerové jsem také dostala pokojík, kde jsem se mohla se svým dítětem zařídit. Ještě než mi došly peníze, sehnala jsem si i práci a pro Rudiho denní péči. Paní Knauerová nás často zvala na víkendy, měla ovoce a zeleninu ze zahrady a k tomu spoustu králíků. Bylo tam dost jídla, i pro nás.

Mimochodem, pan Knauer tehdy na Štědrý večer ještě vyzvedl mé věci od paní A. Chyběl ovšem sladký vánoční sáček a cukr. Pan A. se o pár týdnů později kvůli tuberkulóze dostal do léčebny, kde se přece jen podařilo ho vyléčit. Při úřední prohlídce, na kterou jsem musela s dítětem jít, se ukázalo, že jsme měli velké štěstí. Infekci, kterou Rudi tam všude nachytal, dokázal vlastními silami přemoci a byla už zahojená.

Na závěr chci ještě povědět, že jak dobrá paní Knauerová, tak zlá paní A. zemřely téhož podzimu. V tom řízení jsem nedokázala vidět žádný smysl, připadalo mi to nespravedlivé. My lidé prostě často nedokážeme pochopit Boží úradky. Někdy je ani pochopit nechceme.

Nakonec bych vám, milí krajané, chtěla popřát ještě mnoho radosti o Vánocích a Boží požehnání do nového roku!

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Štědrý večer 1919 ve Schönfeldu (Horní Slavkov)

Kdykoli přijdou Vánoce, vzpomenu si na Štědrý večer roku 1919 doma. Celé město bylo tehdy na nohou a moji staří krajané si na to ještě dobře pamatují. Matka o tom často vyprávěla, a proto to mám dodnes v dobré paměti.

Tehdy o Vánocích byla velká zima. Sníh ležel na metr vysoko a bylo namáhavé dostat se z jedné vesnice do druhé. Rány z války se hojily pomalu a poprvé po letech byl zase bohatě prostřený štědrovečerní stůl s dárky. V šest hodin se v téměř všech domech slavnostně večeřelo. Na to se lidé těšili celý rok. My jsme právě dojedli a bratr zkoušel foukací harmoniku, kterou dostal darem. Vtom se náhle rozezněl jako smyslu zbavený požární zvon. V okamžiku byli všichni lidé na ulici. Už troubil požární roh a rychlostí větru se celé město dozvědělo: hoří „Červený dvůr". Vypadalo to strašidelně, jak všichni lidé, tlustě zachumlaní, spěchali v neskutečném třpytu sněhu k ohnisku požáru ležícímu za obcí. Tu a tam bylo ještě vidět okny světla vánočního stromku. Hasiči, i ti z Horního Slavkova, uháněli za zvonění zvonů k místu požáru. Už zdálky bylo vidět obrovské plameny. Byl to velmi velký dvůr s mohutnými stodolami a stájemi a všechno hořelo jako troud. Hasiči i všichni okolostojící museli bezmocně přihlížet, jak usedlost vyhořela až do základů. Nedaleký potok byl totiž zamrzlý a vodu nebylo možné nikde sehnat. Dobytek běhal řvoucí hlubokým sněhem a trvalo dlouho, než se ho podařilo pochytat. Slepice všechny znovu odletěly zpátky do ohně.

Starý sedlák, vdovec a slepý, zachránil v pytli to nejcennější. Na tom pytli teď seděl stranou ve sněhu a mrtvýma očima zíral na dílo svého života odsouzené k zániku. Jeho dětem se jen s obtížemi podařilo ho konečně odvést pryč. Požár zuřil až do časného rána. Dvůr už nebyl znovu postaven. Ale zarostlé základové zdi tam stojí dodnes.

O vzniku požáru kolovalo mnoho verzí. O několik let později zemřela v chudobinci v Horním Slavkově stará žena. Na smrtelné posteli se přiznala, že to byla ona, kdo tehdy „Červený dvůr" zapálil. Zaklepala tenkrát na sedlákovy dveře a poprosila o almužnu. Sedlák, který byl sice bohatý, ale lakomý, ji poslal pryč s odůvodněním, že o Štědrém večeru se nežebrá. Rozzlobená kvůli tomu prý šla domů, vzala sirky a dvůr zapálila.

Anna Egerer (Lochschmidt), dříve Krásno

věta pokračuje na dalším listu ⟶