Člověk míní, Pán Bůh mění...
Hermine Walter, roz. Palm
Ježíšek už stál přede dveřmi. Domem se linula vánoční vůně a předvánoční očekávání. Naše babička ale pořád nebyla na místě. Přitom už týdny bylo domluveno, že bude na Štědrý večer a o svátcích u nás. V zimních měsících sice raději zůstávala doma ve svých čtyřech stěnách, ale my děti jsme ji o návštěvu tak prosily, že nám to přání nedokázala odmítnout. Pořád jsme běhaly k oknu vyhlížet babičku. Ale nepřijela. Místo toho přišla smutná zpráva, že při odnášení vody upadla na ledu před studnou a hodně se přitom potloukla. Jedna noha měla být tak oteklá, že se do ní nevešla žádná bota, rameno a záda plná modřin a přes spánek se táhla hluboká odřenina.
Byli jsme všichni smutní, dokonce hodně smutní. Naše maminka musela s lítostí přihlížet, jak Heini a já sklíčeně a bez chuti do čehokoli chodíme po bytě. Hledala proto hned nějaký způsob, jak by tu smutnou náladu proměnila zase ve sváteční. A najednou nás zavolala a usmívala se. Řekla, že když už babička nemůže na Vánoce k nám, pojedeme my na první svátek za ní. Na takové řešení jsme vůbec nepomysleli, o to větší radost jsme z maminčina návrhu měly.
Časně ráno na Boží hod jsme vyšli z domu. Nad námi se klenula temně modrá obloha. Ležel hodně sníh, ale zvlášť velká zima nebyla. Maminka nesla dvě plné tašky. Heini nesl v batohu novou stavebnici, kterou dostal od Ježíška. Já jsem hrdě tiskla k hrudi svou spící panenku Mamapuppe. Otec zůstal doma.
Když jsme dorazili do Aichu, začínalo se rozednívat. Na nádraží kromě nás nebyla živá duše. V Töpples jsme z vlaku vystoupili jen my. Lokomotiva odsupěla se skřípěním dál směr Schönwehr, jejím pronikavým hvízdáním se rozléhalo údolí.
Maminka zvolila cestu do Horního Slavkova (Schlaggenwald) přes Gfeller Kreuz. Nad „Ochsengromem" ležel led a hluboký sníh, tudy jsme jít nemohli. My děti jsme stejně několikrát uklouzly a padly na břicho. Maminka s námi měla svých starostí dost. Nakonec jsme přece jen dorazili ke kříži, kde se cesta odbočovala do Gfellu. Pod nízko visícími mraky kroužili krákající havrani. Od Leßnitz sem doléhalo štěkání psů. Brzy jsme byli na kopci, odkud už bylo vidět na střechy vsi. Ležela pod námi poklidně. Z komínů se vinul kouř. Tu a tam kdákaly slepice. Vonělo dřevěným ohněm a chlévskou mrvou. Kradmo jsme se blížili k domku a pak kolem pece nahoru po schodech, kde jsme si ve „Vürheisla" na chvíli oddechli a naslouchali. Ze světnice bylo slyšet praskání chrastí a řinčení nádobí. Maminka zaklepala na dveře, tiše se ozvala zevnitř odpověď mé babičky. Tu už nás s Heinim nic neudrželo, s rachotem jsme okamžitě naplnili místnost. Maminka musela babičku z našeho bouřlivého uvítání vyprostit, jinak bychom ji snad ještě porazily, zvlášť když následky nehody ještě zdaleka neodezněly.
S hlubokým povzdechem si naše babička sedla na kamenná lavici u kamen. Byla tak zaskočená, že si nejdřív musela srovnat myšlenky a pocity. Ale pak maminka přinesla obě tašky a vybalila naše dárky. Nejdřív velký šátek na ramena z měkké černé kašmírové vlny, pak hnědě kostkované „Táutschn", pak vánočku a skořicové hvězdičky a ještě mák a tmavočervená vánoční jablíčka od tety Emilie z Čech. Dívali jsme se, jak babiččiny malé, svraštělé ruce všechno vybalují a jak se jí ty milé staré oči zalévají slzami.
Maminka řekla, že teď převezme vaření, něco na to prý přivezla s sebou. My děti jsme měly zatím být hodné a obejít všechny sousedy s přáním veselých Vánoc. Hned jsme vyrazily, nejdřív k Dicklovi, pak ke Schönhanslovi, ke strýci Franzovi a tetě Agnes, k dědečkovi Weinhartovi, k paní Gräfové a k prastaré tetě Baumannové. V každém domě jsme obdivovaly vánoční stromek a dostávaly jsme sladkosti, jablka a ořechy. Když zazvonil polední zvonek, běžely jsme domů. Mezitím začalo mrholit. Mraky visely až ke střechám. Ve světnici bylo šero. Už na nás čekali. Na stole se kouřilo jídlo. Vzrušeně jsme ukazovaly poklady, které jsme dostaly darem. Pak jsme vyprávěly o nejkrásnějším stromečku paní Gräfové s jeho nádhernými modrozelenými skleněnými koulemi a lesklými perlovými girlandami. Naše babička kvůli svému pádu nemohla postavit stromeček, ale v koutku s obrázky svatých bylo čerstvé chvojí a za mnoha rodinnými fotografiemi a zrcadlem byly zastrčené smrkové větvičky. V oknech ležely tlusté polštáře mechu s větvičkami.
Der Mensch denk, aber Gott lenkt ...
Hermine Walter, geb. Palm
Das Christkind stand bereits vor der Tür. Durch das Haus zog Weihnachtsduft und Vorfreude. Meine Großmutter war aber noch immer nicht angekommen. Dabei war es schon seit etlichen Wochen besprochen worden, daß sie zum Hl. Abend und zu den Feiertagen bei uns sein würde. Zwar blieb sie in den Wintermonaten am liebsten in der Vertrautheit ihrer eigenen vier Wände, aber wir Kinder hatten so um ihren Besuch gebettelt, daß sie uns diesen Wunsch nicht abzuschlagen vermochte. Nun liefen wir immer wieder an das Fenster, um Ausschau nach unserer Großmutter zu halten. Aber sie kam nicht. Statt dessen kam die betrübliche Nachricht, daß sie beim Wasserholen auf dem Eis vor dem Brunnen gestürzt wäre und sich dabei sehr schlimm aufgeschlagen hätte. Der eine Fuß sei so geschwollen, daß kein Schuh mehr passe, Schulter und Rücken seien voller blauer Flecke und über die eine Schläfe ziehe sich ein tiefer Kratzer.
Wir waren alle traurig, sehr traurig sogar. Unsere Mama mußte bekümmert zusehen, wie Heini und ich plötzlich lustlos und flügellahm durch die Wohnung schlichen. Sie suchte deshalb sofort nach einer Möglichkeit, mit der sie die augenblickliche trübselige Stimmung wieder in eine festliche verwandeln könnte. Da auf einmal rief sie uns und lächelte. Sie meinte, wenn Großmutter schon nicht zum Weihnachtsfest zu uns kommen könne, dann würden wir eben am ersten Feiertag zu ihr fahren. An diesen Ausweg hatten wir überhaupt nicht gedacht, so waren wir nun umso beglückter über Mamas Vorschlag.
Zeitig am Morgen des Weihnachtstages verließen wir das Haus. Nachtblau spannte sich der Himmel über uns. Es lag viel Schnee, aber es war nicht besonders kalt. Mama schleppte an zwei vollgepackten Taschen. Heini trug in seinem Rucksack den neuen Baukasten, den er vom Christkind bekommen hatte. Ich drückte stolz meine schlafende Mamapuppe an die Brust. Vater blieb daheim.
Als wir nach Aich kamen, wurde es allmählich hell. Auf dem Bahnhof wartete außer uns keine Menschenseele. In Töpples stiegen nur wir aus dem Zug. Die Lokomotive stampfte ächzend nach Schönwehr, durch das Tal hallten ihre schrillen Pfiffe.
Mama wählte den Weg nach Schlaggenwald über das Gfeller Kreuz. Über dem „Ochsengrom" lag Eis und tiefer Schnee, wir konnten dort unmöglich gehen. Wir Kinder rutschten ohnehin einige Male aus und fielen auf den Bauch. Mama hatte ihre liebe Not mit uns. Schließlich erreichten wir doch das Kreuz, wo der Weg nach Gfell abzweigte. Unter tiefhängenden Wolken kreisten krächzende Raben. Von Leßnitz her hallte das Gebell der Hunde. Bald waren wir auf der Kuppe, von wo man bereits auf die Dächer des Dorfes schauen konnten. Friedlich lag es unter uns. Aus den Schornsteinen kreiselte der Rauch. Da und dort gackerten die Hühner. Es roch nach Holzfeuer und Stalldung. Wir pirschten uns vorsichtig zum Häuschen und dann am Backofen vorbei die Stiege hinauf, wo wir im „Vürheisla" verschnauften und lauschten. Aus der Stube hörten wir Reisigknistern und Geschirrklappern. Mama klopfte an die Türe, leise kam von drinnen die Antwort meiner Großmutter. Da konnte Heini und mich nichts mehr halten, mit Getöse füllten wir augenblicklich den Raum. Mama mußte Großmutter aus unserer stürmischen Begrüßung befreien, sonst hätten wir diese vielleicht noch umgeworfen, zumal die Folgen des Unfalles noch längst nicht abgeklungen waren.
Mit einem tiefen Schnaufer setzte sich unsere Großmutter auf die Ofenbank. Sie war so sehr überrumpelt worden, daß sie zunächst ihre Gedanken und Gefühle ordnen mußte. Aber dann holte Mama ihre beiden Taschen herbei und packte unsere Geschenke aus. Da war erstmal ein großes Schultertuch aus weicher schwarzer Kaschmirwolle, dann braunkarierte „Táutschn", dann Striezl und Zimtsternchen und dann noch Mohn und dunkelrote Schlatteräpfel von Tante Emilie aus Böhmen. Wir schauten zu, wie die kleinen runzeligen Hände unserer Großmutter alles auspackten und wie die lieben alten Augen in Tränen schwammen.
Mama sagte, daß sie nun die Kocherei übernehmen würde, einiges dazu hätte sie mitgebracht. Wir Kinder sollten inzwischen brav sein und reihum allen Nachbarn ein frohes Weihnachtsfest wünschen. Da rannten wir gleich los, erst zum Dickla, dann zum Schönhansl, zum Onkel Franz und zur Tante Agnes, zum Weinhart-Großvater, zur Frau Gräf und zur steinalten Baumann-Mouhm. In jedem Haus bestaunten wir den Christbaum, und wir bekamen Naschwerk, Äpfel und Nüsse. Als das Mittagsglöckerl läutete, liefen wir heim. Es hatte inzwischen zu nieseln begonnen. Die Wolken hingen bis zu den Dächern herunter. In der Stube war es duster. Wir wurden bereits erwartet. Auf dem Tisch dampfte schon das Essen. Aufgeregt zeigten wir die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.