Ohlédnutí vyhnaného lidu za dobovými událostmi

Před lety zuřila zhoubná válka, pevně jsme věřili ve velké vítězství. Vše však dopadlo docela jinak, válka došla ke strašlivému konci. Všude v každé zemi bylo vzhůru nohama, než se utišila první bouře, dělo se leccos. Uprchlíci z východu táhli napříč zeměmi, než se první bouře utišila a uhladily se vlny.

Pak nám ale byla odňata práva v sudetské zemi, byli jsme vyhnáni, biti a zotročeni, odvezli nás domů k našim bratrům do říše. Chudí a opuštění, vyhublí a bledí jsme byli nastěhováni do jejich příbytků, dokonce za pomoci policie, nejeden z našich německých bratrů proti nám zaťal pěsti. Seděli jsme tam jako ubozí hříšníci na svých bednách. Lidé se ptali: „Copak naši němečtí bratři nejsou křesťané?" Opovrhovali námi a nazývali nás mandelinkami bramborovými, tady jsme teď měli žít, v této nové zemi? To bezpráví bylo možné vykřičet do světa, abychom se zbavili hanby a tíhy. Co ale bylo platné volání nad vším tím utrpením, jen na okamžik to ulevilo naší duši od tlaku.

Postupně jsme v této zemi zdomácněli a každý znovu našel práci, neboť obnova země postupovala mílovými kroky, tak nás postupně přijali a strpěli. Šlo to s námi i s touto novou zemí nahoru, vždyť k životu je přece potřeba leccos. Společně jsme s námahou a pílí vybudovali tuto zpustošenou zemi, i když zprvu s hladem a potem. Museli jsme zase začínat od začátku, nakonec se nám ale brzy vedlo lépe. Byli jsme snaživí a dokázali jsme to, vynaložili jsme úsilí s novou silou, mnohé jsme si pořídili a koupili novou půdu a opatřili si vše, co je k životu potřeba. Řemeslničili jsme, kutili, nejeden si znovu postavil domek, teď žijeme spolu docela blízko a důvěrně. Byla to naše píle a činorodost, a nejeden by si za to zasloužil vyznamenání, tak se nová země stala pro nás druhým domovem.

A ať přijde, co přijde, ona nezapomene: „Starý domov, naši rodnou hroudu."

Anni Zimowski, roz. Wawersich

Alzenau/Ufr., 4. září 1984

věta pokračuje na dalším listu ⟶