Otec zase spěchal velký kus před námi. Za ním se ploužili Heini a já, a nakonec obě ženy. Slunce to s námi ještě myslelo dobře. Oči mě pálily od toho, jak jsem hodně plakala, a krk mě bolel od křiku. Mlčky jsme prošli kolem prostřeleného pařezu. Koutkem oka jsem viděla, že náboj v něm vězí až do konce. Konečně jsme dorazili k „Ochsengromu". Otec tam čekal, protože se chtěl rozloučit s babičkou, aby si ušetřila námahu kopce. Stál už pár kroků ve suti, na kterou jsem právě položila nohu. Vtom jsem ale najednou uslyšela babičku volat, prosebně a naléhavě: „Hermínko, zůstaň stát a nehýbej se!" Hluboce jsem pocítila, že jsem v nebezpečí, a okamžitě jsem tu chvějící se prosbu poslechla... Otec se ke mně otočil, protože slyšel a cítil totéž co já. Bezprostředně u mých nohou se stočila zmije obecná. Otec se pomalu sehnul pro kámen a mířil na hada. Nemusel ho ale hodit. Zvíře se plazilo dál a nakonec zmizelo v hlubší suti. Pravděpodobně se ještě sluníčkovalo a bylo překvapeno chladem půdy, proto pak už neprojevovalo žádnou chuť útočit. Sotva nebezpečí pominulo, přitiskl mě otec k svému bušícímu srdci a radostí mě políbil. Najednou byl všechen vztek pryč. Tak to bývá – nejdřív musí zahrozit velké nebezpečí, než člověk přijde k rozumu. Babička byla tak šťastná, že mi můj anděl strážný stál po boku, že se nedala zdržet a šla s námi dolů do Töppelesu. Museli jsme dlouho čekat na vlak. Tu si mě otec vzal na hruď, kde jsem brzy vyčerpaně usnula. Probudila jsem se až druhý den ráno ve své posteli. Otec mě donesl dlouhou cestu z Aichu do Meierhöfen. A moje srdce dobrá maminka jistě u postýlky svých spících dětí ještě několikrát vzdychla a navíc se modlila růženec, protože ten den přece jen dobře skončil. Ano, jaká je to jen klikatá cesta, ten život!

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Terapie

Jako mužská pěst, tak velké, je jen lidské srdce vskutku, Bohem však oduševněné, oživené, buší a buší bez ustání.

Stále se v krvi střídavě vlní radost, štěstí a láska v žáru, ale i zlost, hněv a trápení každou srdeční komorou.

Chlopně otevřít, chlopně zavřít, vlevo — vlevo, vpravo — vpravo, bez oddechu, a klopýtne-li jednou tento takt, ochromí ho plamenný paprsek.

Všichni lékaři říkají, ptáme-li se jich na to: „Dost spánku, otírání studenou vodou, hodně chůze, klid!

Zvlášť proti úzkostným stavům nebo dokonce třesoucím se rukám se doporučuje řada čajů a uklidňující dražé." —

Jaký to omyl! Vždyť bohužel nikdy se v teorii nemyslí, při onom poučujícím rozkazu, na zraněnou duši.

Musí-li totiž trpět bolestí, není to často k zabránění, že bohužel brzy kolísá krevní tlak, stejně jako churaví i tep.

Především pro terapii jsou láska, teplo, harmonie, teprve ony slibují takovou sílu, jež dokáže i netušené věci.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶