⟵ věta pokračuje z předchozího listu

V Töppelesu s námi vystoupil celý zástup veselých turistů. Smáli se, zpívali a vydali se cestou na Horní Slavkov (Schlaggenwald). Když jsme na výšině už mířili k „Ochsngromu", slyšeli jsme, jak se údolím stále ještě rozléhá „to putování, to putování".

Kdo zná „Ochsngrom", ví, že si vybírá svou daň na potu, protože je strmý a kamenitý. Otec byl přesto samozřejmě zase v čele. Bez námahy přeskakoval vymleté strouhy a volal: „Heini, takhle to musíš dělat!" Heini to ale nedokázal. Chvílemi se nebezpečně kymácel na vratkých kamenech. Maminka mě musela přes suť skoro vytáhnout, protože jsem svým tehdejším věkem sportovním nárokům vůbec neodpovídala. K tomu ještě slunce nesnesitelně pálilo na bezstinný „Ochsngrom". Konečně jsme byli nahoře. Otec si posunul klobouk z čela a maminka si utřela zpocenou tvář. My děti jsme naopak námahu rychle zapomněly, poskakovaly jsme od stromu ke stromu a schovávaly se ve vysokém borůvčí. Na kraji lesa lemovala cestu řada starých pařezů. Při pohledu na ně jako by otce najednou napadl nápad. Zastavil se, otočil a oběma pažemi nás odsunul stranou k mezi u pole. Přitom nám naznačil, že tu teď musíme zůstat stát, ani krok od místa, protože potřeboval něco vyzkoušet. Pak vytáhl z kapsy saka onen tmavě kovový předmět, na který bych se doma tak ráda zeptala, ale neodvážila jsem se. Když jsem poznala, že je to pistole, vrhla jsem se okamžitě na břicho do nejbližší brázdy pole a zabořila si ukazováky hluboko do uší. Přesto jsem uslyšela ránu výstřelu, který otec vypálil na jeden z pařezů, tak, že mi bylo, jako by se naše milá stará zeměkoule prudce trhla. Vyskočila jsem jako zajíc a utíkala přes brázdy dolů z kopce k Kohl-Mühle. Otcovy výkřiky za mnou duněly jako údery biče, nemohly mě ale zastavit. Zdálo se mi, že za sebou mám peklo. Několikrát jsem upadla a přitom se přes hlavu skácela, ale nevšímala jsem si ani bolesti, ani toho, jak jsem měla úplně zablácené šaty. Náhle mě prudká ruka otočila a já se dívala do očí svého otce. Nechtěl mi nic udělat, chtěl mě jen uklidnit, ale já jsem křičela a snažila se vysvobodit, což se mi také podařilo. Jako kočka jsem se mu pokaždé znovu vytrhla z chytajících paží. Mezitím dorazili na místo našeho turnaje i maminka s Heinim. Rychle jsem využila příležitosti a schovala se za maminčin široký kabát. Tu otec unaveně z boje spustil paže a mlčky vykročil na výšinu ke Gfellu. Maminka mě svým sněhobílým kapesníkem a svou i mou slinou znovu uvedla do stavu vhodného k pohledu, osušila mi slzy, kterých ještě dost teklo, a přihladila mi vlasy z rozpálené tváře. Heini stál vedle a spokojeně se usmíval. Později mi ještě několikrát potvrdil, jak moc se mu ten napínavý boj mezi otcem a dcerou líbil. — Naše babička, když jsme dorazili k jejímu domku, právě přicházela od studny. Hned si všimla, že přinášíme špatnou náladu. Postupně se dozvěděla celý obsah toho představení. Se svým synem, jak jsem poznala, nesouhlasila. Protože s ním kvůli tomu měla o čem mluvit, poslala nás na hrušky na Dicklovu paseku. Věděli jsme ale přesto, že mu teď bude číst levity, a byli jsme z toho, Bůh nám odpusť, plni škodolibé radosti. Pro pochopení a snad i pro ospravedlnění otcova jednání musím do svého vyprávění ještě vložit jedno vysvětlení: Jak každý ví, začala počátkem třicátých let i v naší domovině ukazovat své ostré drápy světová hospodářská krize. Bída a zoufalství se usadily pod nejedním domem. To mělo za následek, že prudce vzrostly majetkové delikty. Několikrát už bylo vloupáno do naší dílny a bylo se pokusili odcizit ze skladu drahé barvy a štětce. Protože se mému otci sice vždycky podařilo muže zahnat, ale jednou se přitom dostal do nebezpečné situace, pořídil si z tohoto důvodu zbraň. Ta se měla nyní, protože byla zbrusu nová, tuto neděli vyzkoušet. Moje babička si se svými výčitkami tak málo brala servítky jen proto, že se to vyzkoušení odehrálo před očima celé rodiny.

Otcova dobrá nálada byla ta tam. Hned po obědě prý, jak řekl, musíme na vlak do Töppelesu. Babička příliš neprotestovala, protože věděla, že při té ledové náladě by nedošlo k žádné rozumné domluvě, ale doprovodila nás.