Otec zase spěchal velký kus před námi. Za ním se ploužili Heini a já, a nakonec obě ženy. Slunce to s námi ještě myslelo dobře. Oči mě pálily od toho, jak jsem hodně plakala, a krk mě bolel od křiku. Mlčky jsme prošli kolem prostřeleného pařezu. Koutkem oka jsem viděla, že náboj v něm vězí až do konce. Konečně jsme dorazili k „Ochsengromu". Otec tam čekal, protože se chtěl rozloučit s babičkou, aby si ušetřila námahu kopce. Stál už pár kroků ve suti, na kterou jsem právě položila nohu. Vtom jsem ale najednou uslyšela babičku volat, prosebně a naléhavě: „Hermínko, zůstaň stát a nehýbej se!" Hluboce jsem pocítila, že jsem v nebezpečí, a okamžitě jsem tu chvějící se prosbu poslechla... Otec se ke mně otočil, protože slyšel a cítil totéž co já. Bezprostředně u mých nohou se stočila zmije obecná. Otec se pomalu sehnul pro kámen a mířil na hada. Nemusel ho ale hodit. Zvíře se plazilo dál a nakonec zmizelo v hlubší suti. Pravděpodobně se ještě sluníčkovalo a bylo překvapeno chladem půdy, proto pak už neprojevovalo žádnou chuť útočit. Sotva nebezpečí pominulo, přitiskl mě otec k svému bušícímu srdci a radostí mě políbil. Najednou byl všechen vztek pryč. Tak to bývá – nejdřív musí zahrozit velké nebezpečí, než člověk přijde k rozumu. Babička byla tak šťastná, že mi můj anděl strážný stál po boku, že se nedala zdržet a šla s námi dolů do Töppelesu. Museli jsme dlouho čekat na vlak. Tu si mě otec vzal na hruď, kde jsem brzy vyčerpaně usnula. Probudila jsem se až druhý den ráno ve své posteli. Otec mě donesl dlouhou cestu z Aichu do Meierhöfen. A moje srdce dobrá maminka jistě u postýlky svých spících dětí ještě několikrát vzdychla a navíc se modlila růženec, protože ten den přece jen dobře skončil. Ano, jaká je to jen klikatá cesta, ten život!
Hermine Walter, roz. Palm
Vater eilte wieder ein großes Stück voraus. Hinter ihm trotteten Heini und ich und zum Schluß kamen die beiden Frauen. Die Sonne meinte es noch gut. Mir brannten die Augen vom vielen Weinen und der Hals schmerzte vom Brüllen. Stumm gingen wir an dem angeschossenen Wurzelstock vorbei. Mit einem Seitenblick sah ich, daß die Patrone bis zu ihren Ende drinsteckte. Wir erreichten schließlich den „Ochsengrom". Vater wartete dort, denn er wollte sich von Großmutter verabschieden, weil sie sich die Mühsal des Berges ersparen sollte. Er stand bereits einige Schritte in dem Geröll, auf das ich eben meinen Fuß gesetzt hatte. Doch plötzlich hörte ich meine Großmutter rufen, bittend und beschwörend: „Hermerl, blei stöih u röiha de neat!" Ich fühlte zutiefst, daß ich in Gefahr war und folgte augenblicklich diesem zitternden Flehen ... Mein Vater drehte sich nach mir um, denn er hatte alles gehört und ebenso empfunden wie ich. Unmittelbar zu meinen Füßen ringelte sich eine Kreuzotter. Langsam bückte sich Vater nach einem Stein und zielte auf die Schlange. Er brauchte aber nicht zu werfen. Das Tier kroch weiter und verschwand endlich in dem tieferen Geröll. Wahrscheinlich hatte es noch ein Sonnenbad genommen gehabt und war von der Bodenkühle überrascht worden, weswegen es dann auch keine Angriffslust mehr zeigte. Kaum war die Gefahr vorbei, riß mich Vater an sein pochendes Herz und küßte mich vor Freude. Auf einmal war aller Ärger verflogen. So ist es, erst muß ein große Gefahr drohen, bevor man sich besinnt. Großmutter war so glücklich, daß mir mein Schutzengel beigestanden hatte, sie ließ sich nicht aufhalten und ging mit hinunter nach Töppeles. Wir mußten lange auf unseren Zug warten. Da nahm mich Vater an seine Brust, wo ich bald erschöpft einschlief. Ich wachte erst am nächsten Morgen in meinem Bett auf. Vater hatte mich den weiten Weg von Aich nach Meierhöfen heimgetragen. Und meine herzensgute Mama hat gewiß mehrmals am Bett ihrer schlafenden Kinder geseufzt und extra den Rosenkranz gebetet, weil der Tag doch noch gut zu Ende gegangen war. Ja, was ist das Leben doch für ein verwinkelter Gang!
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Terapie
Jako mužská pěst, tak velké, je jen lidské srdce vskutku, Bohem však oduševněné, oživené, buší a buší bez ustání.
Stále se v krvi střídavě vlní radost, štěstí a láska v žáru, ale i zlost, hněv a trápení každou srdeční komorou.
Chlopně otevřít, chlopně zavřít, vlevo — vlevo, vpravo — vpravo, bez oddechu, a klopýtne-li jednou tento takt, ochromí ho plamenný paprsek.
Všichni lékaři říkají, ptáme-li se jich na to: „Dost spánku, otírání studenou vodou, hodně chůze, klid!
Zvlášť proti úzkostným stavům nebo dokonce třesoucím se rukám se doporučuje řada čajů a uklidňující dražé." —
Jaký to omyl! Vždyť bohužel nikdy se v teorii nemyslí, při onom poučujícím rozkazu, na zraněnou duši.
Musí-li totiž trpět bolestí, není to často k zabránění, že bohužel brzy kolísá krevní tlak, stejně jako churaví i tep.
Především pro terapii jsou láska, teplo, harmonie, teprve ony slibují takovou sílu, jež dokáže i netušené věci.
Hermine Walter, roz. Palm
Die Therapie
Wie eine Männerfaust, so groß,
ist das Menschenherz nur bloß,
von Gott jedoch beseelt, belebt,
pocht und pocht es unentwegt.
Stets wechselnd pulsen mit dem Blut
Freude, Glück und Liebesglut,
doch auch Ärger, Zorn und Jammer
durch jede Herzenskammer.
Die Klappen auf, die Klappen zu,
links — links, rechts — rechts, ohne Ruh,
und stolpert dieser Takt einmal,
lähmte ihn ein Flammenstrahl.
Alle Mediziner sagen,
wenn wir sie danach fragen:
„Genug schlafen, naß abreiben,
viel wandern, ruhig bleiben!
Extra gegen Angstzustände
oder gar Flatterhände
empfiehlt sich eine Reihe Tees
und Beruhigungsdragees." —
Welcher Irrtum! Denn leider nie
denkt man in der Theorie,
beim dozierenden Befehle
an die verletzte Seele.
Muß sie nämlich Schmerzen leiden,
ist oft nicht zu vermeiden,
daß leider bald der Blutdruck schwankt,
sowie auch der Pulsschlag krankt.
Vornehmlich für die Therapie
sind Liebe, Wärme, Harmonie,
erst sie versprechen solche Kraft,
die noch Ungeahntes schafft.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.