Zmařené střílení

„Všichni vstávat, oblékat se, jedeme do Gfellu!" zahřměl otcův hlas do pokoje. Byla to brzká nedělní zář v září. Slunce ještě dřímalo za horami, nad tichým krajem leželo šero.

„Gfell" – to kouzelné slovo pro nás děti! Rychlí jako blesk jsme vyskočili z peřin a hned na sebe s šaty. Okamžitě zavládl v celé domácnosti nepopsatelný zmatek. Naše maminka měla plné ruce práce, aby ten chaos alespoň trochu uvedla do pořádku. Nejhůř na tom byla s tatínkem. Jednou mu byl límec košile příliš tvrdě naškrobený, jindy mu chyběl knoflík, pak zas potřeboval kapesník, ponožky mu byly krátké, boty ho tlačily do kuřího oka, pak chtěl svou kávu, samozřejmě s mléčnou blankou, a kde jsou proboha ty „Egyptské" cigarety. Přitom se hnal bytem, většinou mamince do cesty. Kromě toho musela chudinka dohlédnout, aby si její děti umyly spánek z očí a vyčistily zuby. A to nemluvě o tom, že sama také nemohla jet do Gfellu jen v noční košili. Rychle si tedy oblékla sukni a natáhla blůzu. Když si pak natahovala hedvábné punčochy, zachytila se nehtem palce. Ihned jí po lýtku vyjela škodolibě řada ok. Maminka za sténání hledala náhradu. Pak přiložila na kamna, uvařila kávu a kakao, namazala chleby, dala Heinimu pohlavek, protože si okusoval nehty, a utřela mléko, které jsem rozlil já. Ve všech koutech a na všech koncích sama zvládala ten chaos. Konečně jsme mohli vyrazit.

Otec ale bohužel neměl jízdní řád v hlavě, a kniha jízdních řádů ležela jistojistě někde u jeho rybářských háčků a umělých mušek, což ovšem se vší tvrdošíjností popíral. Na druhou stranu se tam nikdo neodvážil ani podívat, neboť koutek s rybářskými potřebami mu byl posvátný a pro rodinu zapovězené místo. Přesto jsem pozorovala, jak se tam otec letmo podíval a pak si sice ne jízdní řád, ale zato něco tmavého, kovového nechal sklouznout do kapsy kabátu. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale nakonec jsem se přece jen neodvážila, protože strašně nerad viděl, když jsme byli zvědaví. Na silnici do Aiche pak nastal opravdový hon. Otec kráčel lehkým krokem, mával hůlkou a byl vždycky o kus před námi, čas od času se krátce otočil a křičel do nedělního rána: „Pohyb! Pohyb!" Vzdálenost mezi ním a námi se přesto stále zvětšovala. Heini a já jsme se střídavě drželi za bok, jak nás píchalo. Maminka šla docela pomalu vpředu, ale než jsme ji znovu dohnali, znovu jsme lapali po dechu a svíjeli se bolestí. Tak po etapách jsme konečně dorazili na nádraží v Aichu. Maminčina tvář byla rudá jako řeřavé uhlí a účes rozcuchaný. Otec nám vyšel vstříc čerstvě rozveselený a kroužil hůlkou. „Copak vy tak utíkáte," volal, „vlak přece jede až za půl hodiny!?" Maminka neodpověděla, ale podle jejích cukajících rtů jsem viděla, že polyká nevyřčené věci. My děti jsme se vyčerpaně svalily na nejbližší lavičku, vyfoukly svůj vztek nosem a nakonec se nechaly utěšit vycházejícím sluncem. Kolem stále ještě kvetly modré, bílé a červené petúnie v bíle natřených truhlících, které tam postavil český přednosta stanice. Po žlutém štěrku skřípaly kroky čekajících cestujících. Byli to většinou víkendoví turisté s tlustými batohy. Konečně bylo přes Teplou slyšet, jak náš vlak funí a dupe. S rachotem, syčením a skřípěním nakonec vjel a se sténáním zastavil. Protlačila jsem se davem a jako lasička ulovila místo u okna i celé kupé. Otec sice výhružně obracel oči v sloup a ani maminka se mnou nebyla spokojená, ale pak si přece jen s úlevou sedli na nabízená místa. Heini se ke mně přitiskl, protože se chtěl také dívat ven. Přitiskli jsme nosy na umatlané sklo a čekali. Náhle ohlušujícím sykotem zapískala lokomotiva, vagonem to trhlo, Heini a já jsme se skutáleli do zachycujících náručí rodičů, a jízda začala. Podívali jsme se přes na Hornerberg, pak dolů z vysokého viaduktu na krásný Aich, a pak jsme v naprosto temném tunelu hledali blízkost svých rodičů. Potom bylo nádherné jet naším romantickým teplským údolím. Slunce plně ozařovalo vrcholky kopců a ukazovalo první zlaté barvy podzimu. Tu jsem najednou zvolala: „Mami, podívej, jak krásné kytky!" Nebyly to ale květiny. Na mýtině u Ziegelhütten svítily čerstvé pařezy stromů tak purpurově rudě v ohnivém ranním světle. Vystoupili jsme nejdřív v Töppelesu, Gfell tehdy ještě neměl zastávku. V domku strážného trati, který se později stal stanicí, žili tehdy manželé Draxlerovi. Vedli poklidný život v tichém údolí mezi tratí, žlutým domečkem a pestrou zahradou. Nyní se žluté hlavy denivek tlačily plotovými laťkami a poslední růže žhnuly u zdi.

věta pokračuje na dalším listu ⟶