Zmařené střílení
„Všichni vstávat, oblékat se, jedeme do Gfellu!" zahřměl otcův hlas do pokoje. Byla to brzká nedělní zář v září. Slunce ještě dřímalo za horami, nad tichým krajem leželo šero.
„Gfell" – to kouzelné slovo pro nás děti! Rychlí jako blesk jsme vyskočili z peřin a hned na sebe s šaty. Okamžitě zavládl v celé domácnosti nepopsatelný zmatek. Naše maminka měla plné ruce práce, aby ten chaos alespoň trochu uvedla do pořádku. Nejhůř na tom byla s tatínkem. Jednou mu byl límec košile příliš tvrdě naškrobený, jindy mu chyběl knoflík, pak zas potřeboval kapesník, ponožky mu byly krátké, boty ho tlačily do kuřího oka, pak chtěl svou kávu, samozřejmě s mléčnou blankou, a kde jsou proboha ty „Egyptské" cigarety. Přitom se hnal bytem, většinou mamince do cesty. Kromě toho musela chudinka dohlédnout, aby si její děti umyly spánek z očí a vyčistily zuby. A to nemluvě o tom, že sama také nemohla jet do Gfellu jen v noční košili. Rychle si tedy oblékla sukni a natáhla blůzu. Když si pak natahovala hedvábné punčochy, zachytila se nehtem palce. Ihned jí po lýtku vyjela škodolibě řada ok. Maminka za sténání hledala náhradu. Pak přiložila na kamna, uvařila kávu a kakao, namazala chleby, dala Heinimu pohlavek, protože si okusoval nehty, a utřela mléko, které jsem rozlil já. Ve všech koutech a na všech koncích sama zvládala ten chaos. Konečně jsme mohli vyrazit.
Otec ale bohužel neměl jízdní řád v hlavě, a kniha jízdních řádů ležela jistojistě někde u jeho rybářských háčků a umělých mušek, což ovšem se vší tvrdošíjností popíral. Na druhou stranu se tam nikdo neodvážil ani podívat, neboť koutek s rybářskými potřebami mu byl posvátný a pro rodinu zapovězené místo. Přesto jsem pozorovala, jak se tam otec letmo podíval a pak si sice ne jízdní řád, ale zato něco tmavého, kovového nechal sklouznout do kapsy kabátu. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale nakonec jsem se přece jen neodvážila, protože strašně nerad viděl, když jsme byli zvědaví. Na silnici do Aiche pak nastal opravdový hon. Otec kráčel lehkým krokem, mával hůlkou a byl vždycky o kus před námi, čas od času se krátce otočil a křičel do nedělního rána: „Pohyb! Pohyb!" Vzdálenost mezi ním a námi se přesto stále zvětšovala. Heini a já jsme se střídavě drželi za bok, jak nás píchalo. Maminka šla docela pomalu vpředu, ale než jsme ji znovu dohnali, znovu jsme lapali po dechu a svíjeli se bolestí. Tak po etapách jsme konečně dorazili na nádraží v Aichu. Maminčina tvář byla rudá jako řeřavé uhlí a účes rozcuchaný. Otec nám vyšel vstříc čerstvě rozveselený a kroužil hůlkou. „Copak vy tak utíkáte," volal, „vlak přece jede až za půl hodiny!?" Maminka neodpověděla, ale podle jejích cukajících rtů jsem viděla, že polyká nevyřčené věci. My děti jsme se vyčerpaně svalily na nejbližší lavičku, vyfoukly svůj vztek nosem a nakonec se nechaly utěšit vycházejícím sluncem. Kolem stále ještě kvetly modré, bílé a červené petúnie v bíle natřených truhlících, které tam postavil český přednosta stanice. Po žlutém štěrku skřípaly kroky čekajících cestujících. Byli to většinou víkendoví turisté s tlustými batohy. Konečně bylo přes Teplou slyšet, jak náš vlak funí a dupe. S rachotem, syčením a skřípěním nakonec vjel a se sténáním zastavil. Protlačila jsem se davem a jako lasička ulovila místo u okna i celé kupé. Otec sice výhružně obracel oči v sloup a ani maminka se mnou nebyla spokojená, ale pak si přece jen s úlevou sedli na nabízená místa. Heini se ke mně přitiskl, protože se chtěl také dívat ven. Přitiskli jsme nosy na umatlané sklo a čekali. Náhle ohlušujícím sykotem zapískala lokomotiva, vagonem to trhlo, Heini a já jsme se skutáleli do zachycujících náručí rodičů, a jízda začala. Podívali jsme se přes na Hornerberg, pak dolů z vysokého viaduktu na krásný Aich, a pak jsme v naprosto temném tunelu hledali blízkost svých rodičů. Potom bylo nádherné jet naším romantickým teplským údolím. Slunce plně ozařovalo vrcholky kopců a ukazovalo první zlaté barvy podzimu. Tu jsem najednou zvolala: „Mami, podívej, jak krásné kytky!" Nebyly to ale květiny. Na mýtině u Ziegelhütten svítily čerstvé pařezy stromů tak purpurově rudě v ohnivém ranním světle. Vystoupili jsme nejdřív v Töppelesu, Gfell tehdy ještě neměl zastávku. V domku strážného trati, který se později stal stanicí, žili tehdy manželé Draxlerovi. Vedli poklidný život v tichém údolí mezi tratí, žlutým domečkem a pestrou zahradou. Nyní se žluté hlavy denivek tlačily plotovými laťkami a poslední růže žhnuly u zdi.
Die verhinderte Schießübung
„Alles aufstehen, anziehen, wir fahren nach Gfell!", so donnerte Vaters Stimme ins Zimmer. Es war früher Sonntagmorgen im September. Die Sonne schlummerte noch hinter den Bergen, Dämmerung lag über dem stillen Land.
„Gfell", das Zauberwort für uns Kinder! So schnell wie der Blitz sprangen wir aus den Federn und sofort hinein in die Kleider. Augenblicklich herrschte ein unbeschreibliches Durcheinander im gesamten Haushalt. Unsere Mama hatte alle Hände voll zu tun, um das Chaos einigermaßen in geordnete Bahnen lenken zu können. Am schlimmsten hatte sie es mit Vater. Da war ihm der Hemdkragen zu steif gestärkt, dann fehlte ihm der Knopf dazu, dann brauchte er ein Taschentuch, dann waren die Socken zu kurz, die Schuhe drückten auf die Hühneraugen, dann wollte er seinen Kaffee, aber mit Milchhaut selbstverständlich, und wo waren, zum Kuckuck nocheinmal, die „Ägyptischen". Dabei raste er durch die Wohnung, meistens Mama in die Quere. Nebenher hatte die Arme auch darauf zu achten, daß sich ihre Kinder den Schlaf aus den Augen waschen und die Zähne putzen würden. Ganz abgesehen davon konnte sie selber ebenfalls nicht nur mit dem Nachthemd bekleidet nach Gfell fahren. Also huschte sie schnell in einen Rock und streifte die Bluse über. Als sie dann die Seidenstrümpfe glättend langzog, blieb sie mit dem Daumennagel daran hängen. Sofort kletterte voller Teufelei ein Streifen von Laufmaschen an der Wade hoch. Ächzend suchte Mama nach Ersatz. Dann schürte sie das Feuer im Herd an, kochte Kaffee und Kakao, schmierte die Brote, gab Heini einen Klaps, weil er an den Fingernägeln kaute und wischte die Milch auf, die ich vergossen hatte. An allen Ecken und Enden fing Mama allein das Chaos auf. Endlich konnten wir losmarschieren.
Aber leider hatte Vater den Fahrplan nicht im Kopf, und das Kursbuch lag ganz gewiß irgendwo bei seinen Angelhaken und künstlichen Fliegen, was er allerdings mit großer Zähigkeit bestritt. Andererseits durfte es niemand wagen, dorthin einen Blick zu werfen, denn die Fischerecke war ihm heilig und für die Familie eine verbotene Stätte. Ich beobachtete aber doch, wie Vater oberflächlich nachschaute und dann zwar nicht das Kursbuch, aber dafür etwas Dunkles, Metallisches in seine Rocktasche gleiten ließ. Ich wollte ihn deshalb fragen, aber dann wagte ich es doch nicht, denn er konnte es verflixt nicht leiden, wenn wir neugierig waren. Auf der Landstraße nach Aich wurde es dann wieder ein richtiges Gehetze. Vater schritt leichtfüßig und stöckchenschwingend immer etliche Meter vor uns, drehte sich von Zeit zu Zeit kurz um und schrie in den Sonntagmorgen: „Tummeln! Tummeln!" Aber der Abstand zwischen ihm und uns wurde dennoch stetig größer. Heini und ich hatten abwechselnd Seitenstechen. Mama ging ganz langsam voraus, aber bis wir sie wieder eingeholt hatten, japsten wir erneut und krümmten uns vor Schmerzen. So etappenweise erreichten wir endlich den Bahnhof in Aich. Mamas Gesicht war glutrot und ihre Frisur aufgelöst. Vater kam uns frischvergnügt entgegen und kreiste sein Stöckchen. „Vawa rennt'sn ihr a sua," rief er „da Zuch kinnt ja erscht in 'ra hålm Stund?!" Mama antwortete nicht, aber ich sah an ihren zuckenden Lippen, daß sie Unausgesprochenes runterschluckte. Wir Kinder ließen uns erschöpft auf die nächste Bank fallen, bliesen unseren Ärger durch die Nasenlöcher und ließen uns schließlich von der aufgegangenen Sonne trösten. Ringsum blühten noch immer die blauen, weißen und roten Betunien in weißgestrichenen Kästen, die der tschechische Bahnhofsvorsteher aufgestellt hatte. Über den gelben Kies knirschten die Schritte der wartenden Fahrgäste. Es waren meistens Wochenendwanderer mit dicken Rucksäcken. Endlich hörte man über den Teischl hinauf unseren Zug ächzen und stampfen. Mit Getöse, Gezische und Gequietsche fuhr er schließlich ein und blieb ächzend stehen. Da zwängte ich mich durch das Getümmel und hatte wieselflink einen Fensterplatz samt Abteil ergattert. Vater rollte zwar drohend seine Augen, und Mama war ebenfalls nicht zufrieden mit mir, aber dann setzten sie sich doch aufatmend auf die dargebotenen Plätze. Heini drängte sich zu mir, denn er wollte auch rausschen. Wir quetschten die Nase an die verschmierte Scheibe und warteten. Plötzlich zischte die Lokomotive ohrenbetäubend, dem Waggon gab es einen Ruck, Heini und ich purzelten in die auffangenden Arme der Eltern, und die Fahrt begann. Wir sahen hinüber zum Hornerberg, dann hinunter vom hohen Viadukt auf das schöne Aich, und dann suchten wir im stockfinsteren Tunnel die Nähe unserer Eltern. Es war nachher wundervoll, durch unser romantisches Tepltal zu fahren. Die Sonne leuchtete voll auf die Bergkuppen und zeigte die ersten Goldfarben des Herbstes. Da rief ich plötzlich: „Mama schau, döi schöin Blåuma!" Es waren aber keine Blumen. Auf einem Hau bei Ziegelhütten leuchteten die frischen Baumstümpfe so purpurrot im feurigen Morgenlicht. Wir stiegen erst in Töppeles aus, Gfell hatte damals noch keine Haltestelle. Im Bahnwärterhäuserl, das
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.