Milí krajané!
Léto, které vlastně ani žádným létem nebylo, je už za námi. Dny už znatelně zkrátily. Chladná rána nám ukazují blížící se podzim. Tak plyne i naše pozemské putování. Brzy bude vzpomínka na někdejší domov minulostí. Ze starších krajanů už mnoho nezůstává. Po 38 letech vyhnání je vlastně stále zázrak, že my, Horní Slavkov (Schlaggenwald) a bývalé venkovské obce farního obvodu, ještě tak věrně držíme při našem starém hornickém městě. Vždyť nám tam bylo způsobeno veliké utrpení, které jsme však v sobě nenechali zatrpknout.
Zvláštní vzpomínkový den na náš svátek posvěcení kostela (kirchweih) jsme oslavili v patronátním městě Auerbach. K tomu se ještě vrátím později, protože tyto myšlenky se dávají na papír poměrně brzy.
38 let už uplynulo a mnozí krajané žijí zčásti už déle v dnešním domově než v tom bývalém. Leckterým krajanům se podařilo zde vybudovat pevnou existenci. Předsevzetí, že potomkům se má jednou vést lépe, než jak se vedlo nám v domově, bylo při všem konání na mysli. Nyní si přejeme, aby ti, kdo přišli po nás, dokázali to vytvořené zachovat. Ať i mír zde ještě dlouho vydrží.
My, tedy dosud žijící krajané, kteří jsme na přelomu století spatřili světlo světa, jsme si nemohli užít tak dlouho trvající dobu míru. Dlouholeté války připravily leckoho o mládí, které je vlastně tím nejkrásnějším v celém životě. Ale ani tak materiálně zaměřenou a k blahobytu vedoucí dobu naši předkové nezažili. Ve starém domově se muselo tvrdě pracovat a způsob života byl skromný – téměř nuzný. Zato však ve všech rodinách panovala spokojenost a nenáročnost. To, co bylo k dispozici, se dobře rozdělovalo, a tak se ono tehdejší období zvládalo. Kuchařské umění žen bylo nepřekonatelné. Co všechno se dokázalo vykouzlit z brambor, to se poznalo teprve po skončení války, když k nám nastoupili „Sprovci" (Správci, tj. čeští správci majetku). Tehdy už pro německé obyvatelstvo nebylo v obchodech vůbec nic k jídlu. Přesto se nacházely cesty, jak něco sehnat, aby se dalo přežít. Nejeden násilně internovaný krajan a krajanka v internačních táborech Elbogen (Loket) a Neurohlau by tuto dobu nepřežili, kdyby jim jejich blízcí neodstoupili z toho mála, co jim zbylo, ještě část – a to pravděpodobně tu lepší nebo větší část. Kdo by mohl zapomenout na útrapné pěší cesty, které musely manželky nebo příbuzní denně absolvovat, aby donesli jídlo zajatým otcům či matkám, kteří museli často velmi těžce pracovat? Muselo se s námahou vypátrat, kde se jim dá jídlo přistrčit. Při pohledu zpět na tuto dobu si ti, kdo takové oběti podstoupili, i dnes zaslouží náš vděk.
Nyní naše děti onen hrůzný osud nepotkal. Vrátily se do země, z níž kdysi předkové odešli, aby zúrodnili a zabydleli zemi pozdějšího vyhnání. Další vyhnání odtud už asi nebude. Dnešní obydlí už nebude možné násilně vyklidit. Kéž se jen udělá vše pro zachování zdejšího míru. Kéž svůdní ideologové nezpůsobí žádné ničivé následky a včas přivedou zbloudilé zpět. Je to velmi bouřlivě kupředu spěchající doba. Problémy se hromadí. Nedbalost minulých desetiletí nutí zvládat velké, již neodkladné úkoly, má-li lidstvo díky nim nezaniknout. Ekologická technika vyžaduje největší úsilí a nejedna oběť bude vyžadována. Je na čase přestat dávat sliby a mluvit prázdná slova. S odvahou je třeba přistoupit k problémům zachování přírody, aby bylo zajištěno přežití lidstva. Neměla by se však břemena nakládat jen na obecnost – původci znečišťujících látek, tedy ti, kdo z toho mají zisk, by měli být přizváni k úhradě škod. Bohužel ale i v dozorčích radách těchto životní prostředí znečišťujících podniků sedí ti, kdo mají prospěch ze zisků – politici, odboráři a mnozí další, kteří se těchto vedlejších příjmů sotva chtějí vzdát. Nemělo by se ani po řidičích automobilů žádat tak vysoké ekologické nároky, neboť takové vozidlo je dnes pro pracujícího člověka nepostradatelné. Proč nemyslet i na letadla? Kde jsou v blízkosti letiště obydlí, tam se dá vyprávět, jaké svinstvo tito dopravci vypouštějí. Slunce se přitom zatmívá. Ale i v tom mají prsty státníci, a o tom se nesmí komentovat. Zelené plochy vysázené podél dálnice už po desetiletí ukazují jen málo poškození výfukovými plyny. Takže úhyn lesů pochází jen z komínů kouřících baronů. Jak se proti nim postupuje, ukázala aféra Buschhaus. Neměl by na tom náhodou i pan Albrecht spoluvydělávat? Jen tisk a Zelení to zatím nevyšetřili. Tento podnik má prostě co nejdříve vynášet kapitál. Kam to spějeme? Nezaměstnaných neubývá. Stávky už nemají úspěch, protože člověka nahrazují robotem. Pracovní místa se racionalizují pryč a provoz se modernizuje. Proti tomu nic nezmůže ani odbory. Strany se hašteří samy mezi sebou. Skandály jsou na denním pořádku. Všichni státníci chtějí ukázat mnoho úspěchů, a tak se čas využívá k vylepšení vlastního obrazu. Volby přece musí být zajištěné. Volební sliby ještě nikdo nedodržel. Člověk je už rád, když se splní alespoň část, byť sebemenší. Tak se slíbené daňové úlevy jistě budou odsouvat tak dlouho, aby je pak bylo možné předložit lidu jako volební dárek. Pan Stoltenberg jistě ví, jak se takové věci dělají. Žádat oběti od malého prostého lidu je laciné, sám si přitom chce zajistit příjem formou zvýšení diet. Ale o tom bych raději pomlčel.
Liebe Landsleute!
Ein Sommer, der eigentlich keiner war, ist nun vorbei. Die Tage sind schon merklich kürzer geworden. Die kühlen Morgen zeigen uns den beginnenden Herbst an. So geht auch unser Erdenwandeln dahin. Bald ist die Erinnerung an das einstige Daheim Vergangenheit. Von den älteren Landsleuten sind nicht mehr viel übrig. Nach 38 Jahren Vertreibung ist es überhaupt noch ein Wunder, daß wir Schlaggenwalder und die einstigen Landgemeinden des Kirchensprengels noch so treu zu unserer alten Bergstadt halten. Ist uns doch dort sehr großes Leid angetan worden, das wir aber in uns nicht zur Verbitterung werden ließen.
Den besonderen Gedenktag an unsere Kirchweih haben wir in der Patenstadt Auerbach gefeiert. Darauf werde ich noch später zurückkommen, denn diese Gedanken werden recht früh zu Papier gebracht.
38 Jahre sind schon vergangen und zum Teil leben viele Landsleute schon länger in der jetzigen Heimat als in der ehemaligen. So manchen Landsleuten ist es gelungen hier eine gefestigte Existenz zu erringen. Das Vornehmen, den Nachkommen solle es einmal besser ergehen als es uns in der Heimat gegeben war, war bei allem Tun in aller Sinn. Nun wünschen wir auch, daß die nach uns Gekommenen nun ihrerseits das Geschaffene erhalten mögen. Auch der Frieden hier möge noch recht lange anhalten.
Wir, das sind die noch jetzt lebenden Landsleute, die um die Jahrhundertwende das Licht der Welt erblickten, haben keine so lange anhaltende Friedenszeit erleben dürfen. Lange Jahre dauernde Kriege haben so manchen um die Jugendzeit gebracht, die ja eigentlich das Schönste des gesamten Lebens ist. Aber auch keine so materiell ausgerichtete Periode und zum Wohlstand führende Zeit haben unsere Ahnen erleben dürfen. Hart mußte in der alten Heimat gearbeitet werden und mäßig — fast dürftig — war die Lebensweise. Aber dafür war Zufriedenheit und Genügsamkeit in allen Familien. Man teilte das zur Verfügung Vorhandene gut ein und meisterte so die damalige Zeit. Die Kochkünste der Frauen waren unübertrefflich. Was wurde da nicht alles aus den Erdäpfeln gezaubert, das mekrte man nach Kriegsende, als die „Sprovce" bei uns Einzug hielten in unserem Lebensraum. Da gab es für die deutsche Bevölkerung nichts mehr Eßbares in den Geschäften. Trotzdem wurden Wege gefunden, auf denen etwas zu bekommen war, um überleben zu können. So mancher zwangsfestgesetzte Landsmann und manche Landsmännin in den Internierungslagern Elbogen und Neurohlau würden diese Zeit nicht überlebt haben, wenn sie nicht von dem Wenigen, das den Angehörigen blieb, noch einen Teil und wahrscheinlich sogar den besseren oder größeren Anteil abbekommen hätten. Wer würde die beschwerlichen Fußwege vergessen können, die täglich von den Ehefrauen oder Angehörigen zurückgelegt werden mußten, das Essen den gefangenen Vätern oder Müttern zu bringen, die oft sehr schwer arbeiten mußten. Unter Mühen mußte oft ausgekundschaftet werden, wo man ihnen die Nahrung zustecken konnte. Im Rückblick an diese Zeit dürften die, welche solche Opfer auf sich nahmen, noch heute des Dankes gewiß sein.
Nun wird unseren Kindern jenes grauenhafte Geschick nicht widerfahren. Sie sind in das Land zurückgekehrt, aus dem einstens die Vorfahren auszogen, um das Land der späteren Vertreibung urbar und bewohnbar zu machen. Eine abermalige Vertreibung daraus wird es wohl nicht mehr geben. Die jetzigen Wohnstätten werden nicht mehr zwangsgeräumt werden können. Möge nur alles getan werden, um den Frieden hier zu bewahren. Mögen verlockende Ideologen keine zerstörerischen Folgen zeitigen und rechtzeitig die Verirrten zur Umkehr veranlassen. Es ist eine sehr stürmisch vorwärtsdrängende Zeit. Die Probleme überstürzen sich. Die Nachlässigkeit vergangener Jahrzehnte zwingt zur Bewältigung großer nicht mehr aufschiebbarer Aufgaben, wenn die Menschheit daran nicht zugrunde gehen soll. Die Umwelttechnik verlangt größte Anstrengungen und so manches Opfer wird abverlangt werden. Es ist an der Zeit keine Versprechungen zu machen und leere Worte zu reden. Mit Mut müssen die Probleme zur Erhaltung der Natur angepackt werden, um den Fortbestand der Menschheit zu gewährleisten. Man sollte aber die Lasten nicht allein der Allgemeinheit aufbürden, die Verursacher der Schadstofferzeuger, denn diese sind ja die Profitnehmer, sind zur Begleichung der Schäden heranzuziehen. Aber leider sitzen in den Aufsichtsräten dieser Umwelt verschmutzenden Unternehmen auch Nutznießer aus den Gewinnen, Politiker, Gewerkschaftler u. v. a., die auf diese Nebeneinkünfte kaum verzichten wollen. Man sollte auch nicht an die Autofahrer so hohe Umweltanforderungen stellen, denn ein solches Vehikel ist heute für den arbeitenden Menschen unentbehrlich. Weshalb nicht auch an die Flugzeuge denken? Wo in der Nähe eines Flugplatzes Wohnstätten sind, kann davon ein Liedchen gesungen werden, welchen Dreck
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.