Anděl strážný v šípkovém keři

Podzim mě vždycky naplňuje smutkem. Celé týdny bojuji s neklidem v sobě, kterého se nezbaví ani sluneční zlato, ani říjnová nádhera. Když za zářivými barvami příroda unaví, když hejna ptáků táhnou vysoko nad strništi na jih a stíny se den ze dne prodlužují, chvěje se má duše. Probouzejí se bolestné vzpomínky z dětství a mládí. Právě na podzim nejčastěji otřásaly naším rodinným životem těžké osudové rány. Kromě toho jsem v tomto ročním období bývala často nemocná. Tak dodnes vidím, jako přes tehdejší horečnatý závoj, milovanou tvář své maminky, jak bdí u mého lůžka a drží mě za ruku. Byla to zbožná žena, která statečně obstála ve všech životních zkouškách. My děti jsme měly vyrůstat vesele a bezstarostně. Přesto nám nemohla ušetřit úplně všechno, a tak mi zůstalo dost teskných vzpomínek. O jedné z těch melancholických chvil chci dnes vyprávět.

Bylo to začátkem října 1931. Můj bratr Heinrich měl tehdy jedenáct let a mně bylo devět. Naše hodná maminka byla vážně nemocná. Ležela bledá a slabá v posteli a nemohla se starat o domácnost. Doktor Siegler, který nemocnou léčil, od nás pokaždé odcházel s vážnou a zamyšlenou tváří. Na mé neodbytné otázky mi dospělí odpovídali uklidňujícím způsobem. Já jsem však cítila nebezpečí, byla jsem nedůvěřivá a od maminčiny postele jsem se skoro nehnula. Naše babička přijela z Gfellu, aby udržela domácnost v pořádku a pečovala o nemocnou. Jakmile jsem přišla ze školy domů, přisunula jsem stůl k maminčině posteli a malovala obrázky. Malovala jsem celé hodiny až do večera a byla jsem šťastná, když se maminčiny smutné oči při tom trochu rozjasnily nebo když jí kolem bledých rtů přelétl nepatrný úsměv. Heini, můj veselý bratr, situaci tak vážně nebral. Byl to bezelstné dítě a stále věřil, že se nám nemůže stát nic zlého. Tak tedy přes všechno šel se svým kamarádem Fritzem ven hrát si. I toto slunečné odpoledne si chtěl ještě trochu „vyjít na ulici". Maminka ale řekla, že v pět hodin musí být nahoře doma. Heini to pevně slíbil a už byl venku za dveřmi. Já jsem naproti tomu seděla dál u stolu a malovala obrázky pro maminčin úsměv. Ležela skoro vzpřímeně opřená o polštář a dívala se z okna. Nedaleko odtud vedla trať, po níž ještě dnes jezdí vlaky z Karlových Varů do Chebu. Projíždělo tudy mnoho vlaků, od nádherného „Orient-Expresu" až po rachotící nákladní vlaky. Maminka je sledovala unaveným pohledem a pak se zase zadívala do prázdna. Babička si mezitím vzala ruční práci a přisedla si ke mně ke stolu. Najednou, mohly být asi čtyři hodiny, se maminka prudce posadila a vykřikla: „Podívejte se, tam se u „Skály" určitě zase někdo vrhl pod vlak, na náspu běží tolik lidí!" Skutečně, směrem ke „Skále" spěchalo a klopýtalo snad na sto lidí. Pro obyvatele Meierhöfenu byla ta rozeklaná skalní stěna pojmem, jakýmsi znamením místa, bohužel však i připomínkou neštěstí. Když se před přelomem století stavěla železniční trať, překážel u Meierhöfenu skalnatý horský výběžek. Odstranit se dal jen odstřelem. Tak vznikl asi šedesát metrů široký průlom a na straně k hoře skála vysoká šestnáct metrů. Na straně k údolí zůstalo stát jen několik málo menších skalek. Kolem nich nechali ležet kamenné kvádry a suť. Postupem času se mezi nimi zabydlely šípkové keře, ostružiní a trnky. V sutinách bujely červené hvozdíky, janovec, „kočičí packy" i tuhé trávy. Bylo to tam vážně nejkrásnější místo na schovávanou. Samozřejmě nám tam pořád chodit zakazovali, ale přesto nás to tam kouzelně táhlo. Průlomem vedla trať v mírné zatáčce. Právě proto zde byla poněkud nepřehledná, tím spíš, že výhled navíc bránilo křoví. Tyto okolnosti byly důvodem, proč se „Skála" dostala do smutné pověsti a stala se místem varování. Lidé, kteří ve své duševní tísni neviděli jiné východisko, tam v zoufalství ukončili svůj život. Bohužel jsem sama jednou byla svědkyní podobné tragédie. Voják, který právě prošel kolem mě – ležela jsem při schovávané pod keřem a dodnes vidím ze své tehdejší žabí perspektivy jeho šněrovací boty a ovinovačky – v příštím okamžiku skočil pod přijíždějící vlak. Z šoku, který mě z toho neštěstí postihl, jsem se dlouho nemohla vzpamatovat.

věta pokračuje na dalším listu ⟶