Anděl strážný v šípkovém keři
Podzim mě vždycky naplňuje smutkem. Celé týdny bojuji s neklidem v sobě, kterého se nezbaví ani sluneční zlato, ani říjnová nádhera. Když za zářivými barvami příroda unaví, když hejna ptáků táhnou vysoko nad strništi na jih a stíny se den ze dne prodlužují, chvěje se má duše. Probouzejí se bolestné vzpomínky z dětství a mládí. Právě na podzim nejčastěji otřásaly naším rodinným životem těžké osudové rány. Kromě toho jsem v tomto ročním období bývala často nemocná. Tak dodnes vidím, jako přes tehdejší horečnatý závoj, milovanou tvář své maminky, jak bdí u mého lůžka a drží mě za ruku. Byla to zbožná žena, která statečně obstála ve všech životních zkouškách. My děti jsme měly vyrůstat vesele a bezstarostně. Přesto nám nemohla ušetřit úplně všechno, a tak mi zůstalo dost teskných vzpomínek. O jedné z těch melancholických chvil chci dnes vyprávět.
Bylo to začátkem října 1931. Můj bratr Heinrich měl tehdy jedenáct let a mně bylo devět. Naše hodná maminka byla vážně nemocná. Ležela bledá a slabá v posteli a nemohla se starat o domácnost. Doktor Siegler, který nemocnou léčil, od nás pokaždé odcházel s vážnou a zamyšlenou tváří. Na mé neodbytné otázky mi dospělí odpovídali uklidňujícím způsobem. Já jsem však cítila nebezpečí, byla jsem nedůvěřivá a od maminčiny postele jsem se skoro nehnula. Naše babička přijela z Gfellu, aby udržela domácnost v pořádku a pečovala o nemocnou. Jakmile jsem přišla ze školy domů, přisunula jsem stůl k maminčině posteli a malovala obrázky. Malovala jsem celé hodiny až do večera a byla jsem šťastná, když se maminčiny smutné oči při tom trochu rozjasnily nebo když jí kolem bledých rtů přelétl nepatrný úsměv. Heini, můj veselý bratr, situaci tak vážně nebral. Byl to bezelstné dítě a stále věřil, že se nám nemůže stát nic zlého. Tak tedy přes všechno šel se svým kamarádem Fritzem ven hrát si. I toto slunečné odpoledne si chtěl ještě trochu „vyjít na ulici". Maminka ale řekla, že v pět hodin musí být nahoře doma. Heini to pevně slíbil a už byl venku za dveřmi. Já jsem naproti tomu seděla dál u stolu a malovala obrázky pro maminčin úsměv. Ležela skoro vzpřímeně opřená o polštář a dívala se z okna. Nedaleko odtud vedla trať, po níž ještě dnes jezdí vlaky z Karlových Varů do Chebu. Projíždělo tudy mnoho vlaků, od nádherného „Orient-Expresu" až po rachotící nákladní vlaky. Maminka je sledovala unaveným pohledem a pak se zase zadívala do prázdna. Babička si mezitím vzala ruční práci a přisedla si ke mně ke stolu. Najednou, mohly být asi čtyři hodiny, se maminka prudce posadila a vykřikla: „Podívejte se, tam se u „Skály" určitě zase někdo vrhl pod vlak, na náspu běží tolik lidí!" Skutečně, směrem ke „Skále" spěchalo a klopýtalo snad na sto lidí. Pro obyvatele Meierhöfenu byla ta rozeklaná skalní stěna pojmem, jakýmsi znamením místa, bohužel však i připomínkou neštěstí. Když se před přelomem století stavěla železniční trať, překážel u Meierhöfenu skalnatý horský výběžek. Odstranit se dal jen odstřelem. Tak vznikl asi šedesát metrů široký průlom a na straně k hoře skála vysoká šestnáct metrů. Na straně k údolí zůstalo stát jen několik málo menších skalek. Kolem nich nechali ležet kamenné kvádry a suť. Postupem času se mezi nimi zabydlely šípkové keře, ostružiní a trnky. V sutinách bujely červené hvozdíky, janovec, „kočičí packy" i tuhé trávy. Bylo to tam vážně nejkrásnější místo na schovávanou. Samozřejmě nám tam pořád chodit zakazovali, ale přesto nás to tam kouzelně táhlo. Průlomem vedla trať v mírné zatáčce. Právě proto zde byla poněkud nepřehledná, tím spíš, že výhled navíc bránilo křoví. Tyto okolnosti byly důvodem, proč se „Skála" dostala do smutné pověsti a stala se místem varování. Lidé, kteří ve své duševní tísni neviděli jiné východisko, tam v zoufalství ukončili svůj život. Bohužel jsem sama jednou byla svědkyní podobné tragédie. Voják, který právě prošel kolem mě – ležela jsem při schovávané pod keřem a dodnes vidím ze své tehdejší žabí perspektivy jeho šněrovací boty a ovinovačky – v příštím okamžiku skočil pod přijíždějící vlak. Z šoku, který mě z toho neštěstí postihl, jsem se dlouho nemohla vzpamatovat.
Der Schutzengel im Hagebuttenstrauch
Der Herbst stimmt mich immer traurig. Wochenlang kämpfe ich gegen die Unruhe in mir, kein Sonnengold und keine Oktoberpracht kann sie mir nehmen. Wenn hinter leuchtenden Farben die Natur müde wird, wenn Vogelscharen hoch über Stoppelfeldern südwärts ziehen und wenn die Schatten täglich länger werden, dann zittert meine Seele. Leidvolle Erinnerungen aus meiner Kindheit und Jugend werden wach. Meistens im Herbst erschütterten schwere Schicksalsschläge unser Familienleben. Außerdem war ich in dieser Zeit sehr oft krank. So sehe ich noch heute, wie durch den Fieberschleier von damals, das liebe Gesicht meiner Mama, sie wacht an meinem Krankenlager und hält meine Hand. Sie war eine fromme Frau, die alle Prüfungen ihres Lebens tapfer bestand. Wir Kinder sollten fröhlich und unbeschwert aufwachsen. Dennoch, sie konnten uns nicht alles ersparen, so sind mir noch genug wehmutsvolle Erinnerungen geblieben. Von einer aus melancholischen Tagen will ich heute erzählen.
Es war anfangs Oktober 1931. Mein Bruder Heinrich war damals elf und ich neun Jahre alt. Unsere gute Mama war ernstlich krank. Sie lag blaß und matt in ihrem Bett und konnte den Haushalt nicht versorgen. Dr. Siegler, der die Kranke betreute, verließ uns jedes Mal mit ernster und nachdenklicher Miene. Auf meine bohrenden Fragen bekam ich von den Erwachsenen tröstliche Antworten. Ich fühlte aber die Gefahr, wurde mißtrauisch und wich kaum von Mamas Seite. Unsere Großmutter war aus Gfell gekommen, um das Hauswesen in Ordnung zu halten und die Kranke zu pflegen. Sobald ich aus der Schule heimkam, rückte ich den Tisch an Mamas Bett und malte Bildchen. Ich malte stundenlang bis in den Abend hinein und war glücklich, wenn sich dabei Mamas trübe Augen ein wenig erhellten, oder wenn ein winziges Lächeln um ihre bleichen Lippen huschte. Heini, mein heiterer Bruder, sah die Lage nicht so sorgenvoll. Er war ein argloses Kind und glaubte stets, daß uns nichts Böses widerfahren könnte. So ging er trotz allem mit seinem Freund Fritz zum Spielen. Auch an diesem sonnigen Nachmittag wollte er noch ein wenig „auf die Gasse". Mama sagte aber, daß er um fünf Uhr raufkommen müsse. Heini versprach es ganz fest und war auch schon bei der Türe draußen. Ich dagegen saß weiter am Tisch und malte Bildchen für ein kleines Lächeln meiner Mama. Sie lag fast aufrecht in ihrem Kissen und sah zum Fenster hinaus. Nicht weit entfernt war der Damm, auf dem auch noch heute die Bahnlinie Karlsbad-Eger führt. Es kamen viele Züge, angefangen beim wunderschönen „Orient-Express" bis zu den polternden Güterzügen. Mama verfolgte sie mit ihren müden Blicken, und dann schaute sie wieder ins Leere. Meine Großmutter hatte sich eine Näharbeit gesucht und zu mir an den Tisch gesetzt. Plötzlich, es mag um vier Uhr gewesen sein, setzte sich Mama mit einem Ruck auf und rief: „Schaut nur, da hat sich bestimmt wieder jemand beim „Felsen" vor den Zug geworfen, auf dem Bahndamm laufen so viele Leute!" Tatsächlich hasteten und stolperten in großer Eile vielleicht an die hundert Menschen in Richtung „Felsen". Für die Meierhöfener war die zerklüftete Steinwand ein Begriff, ein Wahrzeichen, leider aber auch ein Mahnmal. Als vor der Jahrhundertwende die Bahnstrecke gebaut wurde, war ihr bei Meierhöfen eine karstige Bergnase hinderlich gewesen. Man konnte sie nur durch Sprengungen beseitigen. Dadurch entstand eine Bresche von ungefähr sechzig Meter Breite und an der Bergseite ein Felsen von 16 Meter Höhe. Zur Talseite hin blieben nur einige wenige kleine Klippen stehen. Um sie herum hatte man Steinblöcke und Geröll liegen gelassen. Mit der Zeit hatten sich dazwischen Hagebuttesträucher, Brombeerbüsche und Schleenhecken angesiedelt. Rote Studentennelken, Ginster, „Katzapfötschla" und harte Gräser wucherten in dem Geröll. Es war dort wirklich der schönste Ort zum Versteckspielen. Natürlich wurde es uns immer wieder verboten, aber es zog uns magisch hin. Durch die Bresche führte die Bahnlinie in eine leichte Kurve. Aus diesem Grunde wurde sie an dieser Stelle allerdings etwas unübersichtlich, zumal Buschwerk zusätzlich den freien Blick nahm. Diese Gegebenheiten waren der Grund, weshalb der „Felsen" zu trauriger Berühmtheit gelangte und ein Mahnmal wurde. Menschen, die in ihrer seelischen Not keinen anderen Ausweg mehr sahen, beendeten dort durch eine Verzweiflungstat ihr Leben. Leider war ich selbst einmal Zeugin einer derartigen Tragödie geworden. Ein Soldat, der eben noch an mir vorbei gegangen war — ich hatte mich beim Versteckspiel unter eine Hecke gelegt gehabt und sehe noch heute aus meiner damaligen Froschperspektive seine Schnürstiefel und seine Wickelgamaschen — sprang im nächsten Augenblick vor den heranbrausenden Zug. Von dem Schock, den ich angesichts des Unglücks erlitt, konnte ich mich lange nicht erholen.
Als nun meine Mama eine Weile die rennenden Menschen beobachtet hatte, schrie sie ganz plötzlich auf: „Wo ist Heini? Wo ist der Bub?" Doch bevor meine Großmutter die
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.