Jedna čtenářka Heimatbriefu píše,

že jí obrázek „Gröschlova domu" otištěný v Heimatbriefu vyvolal krásnou vzpomínku.

.... V posledním Heimatbriefu z června 1984 jsem viděla „Gröschlův dům". Pan Gröschl byl malíř porcelánu. K němu jsem jako školačka chodila na hodiny citery. Jednou týdně. S konvicí kozího mléka v jedné ruce a pouzdrem na citeru v druhé jsem chodila z Poschitzau pěšinkou za kopcem dolů až k Nitschovi a přes obec ke svému učiteli hry na citeru, panu Gröschlovi. Za výuku ode mě můj hudební učitel peníze nechtěl. Kozí mléko mu bylo vhod a mně bylo pomoženo. Toto mléko si obzvlášť oblíbila jeho paní. Její chvála nikdy nechyběla. Jak jsem se dostala k hraní na citeru, se sběhlo takto: Moje kmotra mě brala každou sobotu večer na „hutz" (posezení) k učitelské rodině Enderleových. Dcera Tini (Albertine) pracovala v Karlových Varech v kanceláři a každou sobotu přijížděla domů do Poschitzau. Hrála na citeru a k tomu zpívala svým krásným hlasem. Ach, co všechno se tam zpívalo. „Kinder, schauts zum Fenster raus!", „Mutterl, guck hin, ist das nicht mein Wien" a mnoho dalších. Byly to velmi krásné chvíle mého mladého života. Tak jsem se dostala k hře na citeru. Nikdy mi nebyla cesta z Poschitzau do Horního Slavkova (Schlaggenwald) za jakéhokoli počasí na obtíž.

Dopis jsem zde reprodukovala výtažkem a doufám, že se na mě paní Schmiedlová nebude zlobit. Takové vzpomínky na bývalý domov stojí za to zveřejnit. Kdo by dnes ještě dával hudební vyučování za džbánek kozího mléka? Vždycky se ale najdou idealisté, kteří nezištně udělali něco pro druhého člověka. Zde vzpomínáme na rodinu z našeho starého rodného města, která pomohla mladému člověku dosáhnout jeho cíle.

Také mně se vybavilo, jak Moschovic děvčata, kdysi bydlící na Kostelních schodech (Kirchstaffel), nás svou hrou na citeru večer potěšila. Tehdy sedávali obyvatelé té čtvrti na schodech u „Trojice" a naslouchali krásným tónům citery, kterou hbitě rozeznívaly šikovné ruce. Bohužel nedokážu říct, které z nich tak krásně hrály. Ale určitě si na to, až tyto řádky budou číst, také ještě vzpomenou.

Také z oken poštmistra Gareise často zněla klasická hudba. Nu, to byla opravdu velmi hudebně nadaná rodina. Zvlášť se tam pěstovala hra na klavír. Ale na violoncello hrál mistrně Lois-zubař. Nechci zapomenout připomenout, jak příjemně zněl zpěv Ernsta. Tak si vzpomínám na poslední májovou pobožnost v roce 1946, kdy naposledy v kostele svatého Jiří zazpíval „Ave Maria". Byla to nejdojemnější pobožnost, jaká se kdy v Horním Slavkově konala. Snad si na to ještě dnes někteří krajané vzpomenou. Brzy poté nastal čas navždy opustit krásný domov.

Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Pozvánka na 30. výročí založení Eghalanda Gmoi z'Ingolstadtu (29.–30. září 84)

Program slavnosti:

Sobota, 29. 9. 1984, 10.00 hodin: Volné zpívání a tancování Egerlandské mládeže v pěší zóně.

20.00 hodin: Slavnostní sál „Egerländer Heimatabend" s Mimi Herold a Duem Rasp.

Neděle, 30. 9. 1984, 10.00 hodin: Seřazení k církevnímu průvodu na Paradeplatzu.

10.15 hodin: Slavnostní bohoslužba s P. Fenzlem.

14.00 hodin: Slavnostní sál — Egerlandské kulturní odpoledne. Motto: „Egerland a Bavorsko, ruku v ruce!"

Záštitu převzali: Starosta P. Schnell Landesvüarstäiha F. Kunz

věta pokračuje na dalším listu ⟶