Jedna čtenářka Heimatbriefu píše,
že jí obrázek „Gröschlova domu" otištěný v Heimatbriefu vyvolal krásnou vzpomínku.
.... V posledním Heimatbriefu z června 1984 jsem viděla „Gröschlův dům". Pan Gröschl byl malíř porcelánu. K němu jsem jako školačka chodila na hodiny citery. Jednou týdně. S konvicí kozího mléka v jedné ruce a pouzdrem na citeru v druhé jsem chodila z Poschitzau pěšinkou za kopcem dolů až k Nitschovi a přes obec ke svému učiteli hry na citeru, panu Gröschlovi. Za výuku ode mě můj hudební učitel peníze nechtěl. Kozí mléko mu bylo vhod a mně bylo pomoženo. Toto mléko si obzvlášť oblíbila jeho paní. Její chvála nikdy nechyběla. Jak jsem se dostala k hraní na citeru, se sběhlo takto: Moje kmotra mě brala každou sobotu večer na „hutz" (posezení) k učitelské rodině Enderleových. Dcera Tini (Albertine) pracovala v Karlových Varech v kanceláři a každou sobotu přijížděla domů do Poschitzau. Hrála na citeru a k tomu zpívala svým krásným hlasem. Ach, co všechno se tam zpívalo. „Kinder, schauts zum Fenster raus!", „Mutterl, guck hin, ist das nicht mein Wien" a mnoho dalších. Byly to velmi krásné chvíle mého mladého života. Tak jsem se dostala k hře na citeru. Nikdy mi nebyla cesta z Poschitzau do Horního Slavkova (Schlaggenwald) za jakéhokoli počasí na obtíž.
Dopis jsem zde reprodukovala výtažkem a doufám, že se na mě paní Schmiedlová nebude zlobit. Takové vzpomínky na bývalý domov stojí za to zveřejnit. Kdo by dnes ještě dával hudební vyučování za džbánek kozího mléka? Vždycky se ale najdou idealisté, kteří nezištně udělali něco pro druhého člověka. Zde vzpomínáme na rodinu z našeho starého rodného města, která pomohla mladému člověku dosáhnout jeho cíle.
Také mně se vybavilo, jak Moschovic děvčata, kdysi bydlící na Kostelních schodech (Kirchstaffel), nás svou hrou na citeru večer potěšila. Tehdy sedávali obyvatelé té čtvrti na schodech u „Trojice" a naslouchali krásným tónům citery, kterou hbitě rozeznívaly šikovné ruce. Bohužel nedokážu říct, které z nich tak krásně hrály. Ale určitě si na to, až tyto řádky budou číst, také ještě vzpomenou.
Také z oken poštmistra Gareise často zněla klasická hudba. Nu, to byla opravdu velmi hudebně nadaná rodina. Zvlášť se tam pěstovala hra na klavír. Ale na violoncello hrál mistrně Lois-zubař. Nechci zapomenout připomenout, jak příjemně zněl zpěv Ernsta. Tak si vzpomínám na poslední májovou pobožnost v roce 1946, kdy naposledy v kostele svatého Jiří zazpíval „Ave Maria". Byla to nejdojemnější pobožnost, jaká se kdy v Horním Slavkově konala. Snad si na to ještě dnes někteří krajané vzpomenou. Brzy poté nastal čas navždy opustit krásný domov.
Richard Brummeissl
Eine Leserin des Heimatbriefes schreibt,
daß das im HB abgebildete Gröschlhaus in ihr eine schöne Erinnerung wachgerufen hat.
.... Im letzten Heimatbrief vom Juni 1984 sah ich das „Gröschlhaus". Herr Gröschl war ein Porzellanmaler. Zu ihm ging ich als Schulmädchen in die Zitherstunde. Jede Woche einmal. Mit einer Milchkanne Ziegenmilch in der einen Hand, den Zitherkasten in der anderen Hand marschierte ich von Poschitzau s'Wegerl hinter den Berg hinunter bis zum Nitsche und durch den Ort zu meinem Zitherspiellehrer Herrn Gröschl. Geld nahm mein Musiklehrer nicht für die Unterrichtung. Die Ziegenmilch war ihm recht und mir war geholfen. Diese Milch wurde ganz besonders von seiner Gattin geschätzt. Ihr Lob blieb nie aus. Wie ich aufs Zitherspiellernen kam, trug sich so zu: Meine Patin nahm mich jeden Samstagabend zum Hutzen zur Lehrersfamilie Enderle mit. Die Tochter Tini (Albertine) war in Karlsbad in einem Büro beschäftigt und kam alle Samstage heim nach Poschitzau. Sie spielte Zither und sang dazu mit ihrer schönen Singstimme. Ach, was da alles gesungen wurde. „Kinder, schauts zum Fenster raus!" „Mutterl, guck hin, ist das nicht mein Wien" u. v. a. Es waren sehr schöne Augenblicke in meinem jungen Leben. So kam ich an das Zitherspiel. Nie war mir der Weg bei jeder Witterung von Poschitzau nach Schlaggenwald lästig gewesen."
Ich habe das Schreiben an mich auszugsweise wiedergegeben und hoffe, daß mir Frau Schmiedl nicht gram darüber ist. Solche Erinnerungen an das einstige Daheim sind es wert veröffentlicht zu werden. Wer gäbe heute noch für ein Krügerl Ziegenmilch Musikunterricht? Es hat eben zu allen Zeiten Idealisten gegeben, die uneigennützig etwas für den Menschen getan haben. Hier gedenken wir einer Familie unserer alten Heimatstadt, die einem jungen Menschen sein Ziel erreichen half.
Auch mir fiel ein, wie die Mosch-Mädchen, einst auf der Kirchstaffel wohnhaft, mit ihrem Zitherspiel zu abendlicher Stunde uns erfreut haben. Da saßen die Bewohner dieser Gegend auf den Stufen der „Dreifaltigkeit" und lauschten den schönen Klängen der Zither, die von geschickten Händen geschlagen wurden. Leider kann ich nicht sagen, welche da so schön gespielt wurden. Aber sie werden sich bestimmt auch, wenn sie diese Zeilen lesen, noch daran erinnern.
Auch aus dem Postmeister Gareis seinen Fenstern ertönte oft eine klassische Musik. Nun, das war ja eine ganz große musikbegabte Familie. Das Klavierspiel wurde da besonders gepflegt. Aber das Cello beherrschte der Lois-Zahnarzt. Vergessen möchte ich nicht daran zu erinnern, wie angenehm dem Ernst seine Singstimme klang. So erinnere ich mich an die letzte Maiandacht 1946, wo er zum letzten Mal in der St. Georgskirche das „Ave Maria" gesungen hat. Es war die ergreifendste Andacht, die in Schlaggenwald abgehalten wurde. Vielleicht erinnern sich heute noch Landsleute daran. Bald darauf hieß es für immer fortzugehen aus der schönen Heimat.
Richard Brummeissl
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Pozvánka na 30. výročí založení Eghalanda Gmoi z'Ingolstadtu (29.–30. září 84)
Program slavnosti:
Sobota, 29. 9. 1984, 10.00 hodin: Volné zpívání a tancování Egerlandské mládeže v pěší zóně.
20.00 hodin: Slavnostní sál „Egerländer Heimatabend" s Mimi Herold a Duem Rasp.
Neděle, 30. 9. 1984, 10.00 hodin: Seřazení k církevnímu průvodu na Paradeplatzu.
10.15 hodin: Slavnostní bohoslužba s P. Fenzlem.
14.00 hodin: Slavnostní sál — Egerlandské kulturní odpoledne. Motto: „Egerland a Bavorsko, ruku v ruce!"
Záštitu převzali: Starosta P. Schnell Landesvüarstäiha F. Kunz
Einladung zum 30jährigen Gründungsfest der Eghalanda Gmoi z'Ingolstadt (29.-30. September 84)
Festprogramm:
Samstag, 29. 9. 1984, 10.00 Uhr:
Offenes Singen und Tanzen der Egerland-Jugend in der Fußgängerzone.
20.00 Uhr:
Festsaal „Egerländer Heimatabend" mit Mimi Herold und Duo Rasp.
Sonntag, 30. 9. 1984, 10.00 Uhr:
Aufstellung zum Kirchenzug am Paradeplatz
10.15 Uhr:
Festgottesdienst mit P. J. Fenzl.
14.00 Uhr:
Festsaal — Egerländer Kulturnachmittag. Motto: „Egerland und Bayernland, Hand in Hand!"
Schirmherren:
Oberbürgermeister P. Schnell
Landesvüarstäiha F. Kunz
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.