Stesk na jaře

Pupeny se rozpukly, jaro se přihlásilo o slovo, je slyšet tiché bzučení včel venku na poli. Skřivani trylkují a špaček už zpívá, rozmary přírody jsou prostě nádherné.

A tu je, jaro, ve své kráse, a přes noc, dřív než se nadějeme, přichází léto. Není příroda na tomto světě nádherná? Člověk vnímá všechnu tu krásu, a hned v příštím okamžiku se v myšlenkách ponořen plný stesku vrací do staré domoviny.

Člověk pořád ještě myslí na to, jak to tenkrát bývalo, to přicházení a odcházení rok co rok. A ať tě stesk tíží sebevíc, jak to tenkrát bývalo — už nikdy nebude!

Anni Zimowski, roz. Wawersich

věta pokračuje na dalším listu ⟶

⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Prázdninové dny ubíhaly tak rychle. Po strávených třech týdnech mě vystřídal mladší bratr. Oba najednou jsme u tety bydlet nemohli, neboť to bytové poměry neumožňovaly. On chtěl ale také zažít pár prázdninových dní. Jednou jsem však ty tři týdny přece jen úplně nevydržel.

Jednu sobotu v červenci jsme s tetou, strýcem a já podnikli procházku po Karlových Varech. Na zpáteční cestě do Fischernu potkala moje teta jednu známou. V průběhu rozhovoru jsem zaslechl poznámku, že zítra – tedy v neděli – se v Krásně (Schönfeld) koná jarmark. Už z dřívějšího dětství jsem věděl, jak krásně na tomto trhu bývalo, protože jsem s příbuznými směl často putovat do Krásna, protože u Konterer-Schneidera se dalo výhodně pořídit oblečení. I mně tam bylo tehdy koupeno leckteré hadříkro. Bylo tam tedy pro mě mnoho k obdivování. Když jsem tu poznámku té ženy zaslechl, dostal jsem opravdové stesk po domově; říkávali jsme tomu „aond houts ma tou". Poté, co jsme se s tou ženou rozešli, jsem začal „penzat", že chci zítra domů. Všechno přemlouvání, ať zůstanu ještě pár dní, nepomohlo, dotíral jsem pořád dokola. Zřejmě mému strýci moje umanutost přišla už příliš hloupá, a tak řekl, že mohu odjet. Všechny sliby tety už teď nic nepomáhaly. Ani zmrzlina u Ledového krále a jiné lákadlo mě nedokázaly odvrátit od mého rozhodnutí. Chebský trh mě dostal. Ten jsem chtěl bezpodmínečně zažít a být u toho znovu.

Odjel jsem vlakem z Ústředního nádraží, který odjížděl kolem 11. hodiny. Během svého pobytu ve Fischernu jsem si vydělal nejednu korunu a nejeden desetihaléř drobnými pochůzkami nebo hlídáním malé osůbky bydlící v domě. Peníze jsem měl uschované v plechové cigaretové krabičce. Při každém kroku vydávaly mince pořádný randál, který se ozýval z mé kapsy u kalhot. Už na Ústředním nádraží v Karlových Varech jsem tím vyvolal nejeden výbuch veselí. Ale to mě nerušilo, mé myšlenky spěchaly napřed přede mnou.

Ve Schönwehru jsem přestoupil do motoráčku. Ten už stál připravený. S netrpělivostí jsem čekal na odjezd. Ale brzy vlak zdolal stoupání kolem Stirnu a Leßnitzu a se sykotem, který způsobovala lokomotiva při brzdění vlaku, se rychle blížil k nádraží. Tehdy ještě nebyla zastávka v Leßnitzu ani v Gaunitzu. Přes oba viadukty v Seifertsgrünu a v Horní ulici jsem hleděl do dole ležícího kraje. Ve mně vládl radostný pocit každého, kdo se vrací domů. Náhle jsem stál ve známém prostředí a mezi svými příbuznými. Podiv nad mým nenadálým návratem nebyl malý. Zda se něco stalo, zda je všechno v pořádku. Proč jsem těch tři týdny nevydržel jako v ostatních letech atd. Důvod svého předčasného návratu jsem si samozřejmě pěkně nechal pro sebe. Rychle se všichni zase uklidnili a oběd bylo možné s chutí sníst. Jako obvykle byly bramborové knedlíky se zelím a vepřovým. Mně to každopádně náramně chutnalo. S kamarády jsme se rychle domluvili, co v tu neděli odpoledne podnikneme. Šla tedy pořádná hromádka slavkovských kluků do Krásna na trh. Už tehdy jsme my dorostenci věděli, že v Krásně jsou hezké holky, na které stálo za to se dívat a škádlit je. Tak jsme táhli od boudy k boudě. Bylo tam mnoho k obdivování. Tu a tam se něco koupilo. Míček na gumičce, který se hodil hodit po nějaké holce, jež nám pak ukázala jazyk nebo na nás křikla nějaké nehezké slovo; sladkosti byly vždy při tom. „Turecký med" byl u nás velmi žádaný, protože byl levný a i množstvím odpovídal naší chuti. Na cestě domů jsem chtěl svým příbuzným také přinést nějakou drobnost. Peníze jsem přece měl. Koupil jsem si tedy u jednoho stánku čtverhrannou krabičku, na které byly vyobrazeny podpatky bot v čokoládě. Pak jsme se zase trmáceli zpátky k našemu městečku. Na Hubu bydlela jedna teta. Když jsme šli kolem toho stavení, uviděla mě, a tak jsem jí musel popřát „dobrý den". Před domem seděl v písku asi dvouletý bratranec a hrál si. Spontánně jsem mu dal tu čokoládu. Po chvíli teta vykřikla a vyběhla ze světnice. Oknem jsem ji viděl, jak se řítí k tomu klučinovi. Ó jé, jak ten vypadal, obličej i ručičky byly jedna jediná hnědá kaše. Čokoládu si svýma ručičkama rozmačkal a tak si tu proměnu způsobil sám. Přesto si teta pak s úlevou oddechla. Zeptala se mě, jestli jsem mu tu čokoládu dal já. Když jsem toho kluka tak viděl, myslel jsem si, že se stalo něco jiného. Jak to tak malé děti dělávají, když sedí v písku a něco vykonají a jsou pak hrdé na to, co dokázaly. V tomto případě se moje teta zmýlila.

I v pokročilejším věku si pro nás kluky „chebský trh" zachoval svou velkou přitažlivost. Jen se pak šlo ještě do Kreuzzeche, kde bylo vždy dostaveníčko pro milovníky tance. Když Wolfmani se starým Kernem, který bušil do bubnu do rytmu tance, a Mani s tahací harmonikou hráli tak krásně tango, to nás všem zvedalo nohy ze země. Na parketě se dalo tak krásně kloužet a poklouzávat. Bylo to opravdu krásné mládí.

Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶