Milí Lštěňáci, milí čtenáři!

Protože mi občas čtenáři našeho Heimatbriefu posílají pár řádků s prosbou, abych zase jednou něco napsala, sebrala jsem se ve svých 80 letech a tomuto přání vyhověla, i když už mi psaní dělá potíže. Chci vám vylíčit, jak to bylo, když jsem před mnoha lety poprvé dostala do rukou Heimatbrief.

Musím se přitom vrátit trochu dál zpátky, ke konci války a k vysídlení se všemi těmi rozruchy. Když se rozkřiklo, že Češi mají v úmyslu vysídlit všechny Němce, nikdo tomu zpočátku nechtěl věřit – že lze lidi prostě připravit o majetek a s takřka „ničím" je vyhnat z rodné země. Ve svém zoufalství jsem myslela na své předky, kteří měli otcovský dvůr v majetku po staletí. Otec i děd se jmenovali oba Johann Breitfelder, praděd byl Franz Breitfelder, a ještě dále v minulosti následovali prapředkové Wenzl a Josef Breitfelder. Dlouhá řada předků, kteří hnojili tu půdu potem a krví a lopotili se, aby dvůr zachovali a rozšířili pro vnuky a pravnuky.

Dlouho jsem se nemohla smířit s myšlenkou, že musíme opustit domov. Ale jednoho dne se to přece stalo skutečností. Dne 28. září 1946 nás naložili na koňský povoz a se slzami v očích jsme vyjížděli z vesnice pryč. Náš dvorní pes nás doprovázel až na konec vesnice a rozloučil se s námi svýma věrnýma hnědýma očima. Cesta skončila v táboře v Novém Sedle. Po několika dnech se sestavil transport. Přibylo ještě mnoho dalších vysídlenců. Pak jela cesta vlakem přes Cheb až k hranici. Tam jsme se s mnoha slzami rozloučili s milovaným domovem, zemí otců, krásným Chebskem. Všichni si mysleli, že se přece brzy vrátíme a tebe, ó domove, znovu uvidíme; to nám loučení ulehčovalo.

Domov zůstal za námi a před námi nejistá budoucnost. Tíživá myšlenka, kam se dostaneme, co nám osud přichystá, provázela naši další cestu. Byli jsme ale přece rádi, že máme pod nohama německou zem a slyšíme mluvit německé lidi. Když jsme vystoupili z vlaku, byli jsme v Bad Orbu ve Spessartu. Měli jsme štěstí a už po dvou týdnech nás z tábora odvezli do Pfaffenhausenu a ubytovali u jednoho sedláka. Děda byl mimoto povoláním kolář. U nás se říkalo Wagner. Vedlo se nám tam dobře. Nemuseli jsme hladovět ani mrznout a s hostitelskými lidmi jsme dobře vycházeli. Pokojík pod střechou byl sice malý, ale s pomocí patrových postelí jsme se nouzově vešli. Směli jsme pomáhat při pracích v domě i na dvoře, a tak nás to odvádělo od bolestných myšlenek na minulost. Prostě jsme svůj život vložili do Boží ruky.

Jednoho dne přišel děda domů a vyprávěl, že slyšel od skatových kamarádů, že ve vsi Lettgenbrunn se mají opět usazovat lidé. Už dvakrát museli dřívější obyvatelé této úplně zničené vesnice opustit své domy. V první světové válce sloužila ves jako dělostřelecké cvičiště a ve druhé světové válce jako cvičný cíl pro shazování bomb. Mezi válkami byla ještě jednou znovu osídlena, částečně alsaskými přesídlenci.

Děd řekl: „Musíte se toho chytit, jestli chcete znovu začít jako sedláci." Na náš okamžitý dopis okresnímu úřadu jsme dostali odpověď, že jsme zapsáni, ale musíme ještě počkat. Po nějaké době netrpělivého čekání přišlo předvolání z tohoto úřadu. Ze 30 sedláků bylo vybráno jen 10 a my jsme měli to velké štěstí, že jsme byli mezi nimi.

Nejprve začali muži oplocovat katastr, protože tam řádilo velmi mnoho divokých prasat. Jak už jsem zmínila, vesnice byla úplně zničená; nalezli jsme jen sutiny a popel. Měli jsme ale zato dobrého okresního hejtmana, který se o vyhnance velmi staral. Nechal přivézt takzvané Nissenovy chatky, které si naši muži museli sami postavit. Dne 19. března 1948 jsme se pak konečně mohli nastěhovat. V jedné Nissenově chatce bylo vždy ubytováno po tři rodiny. S námi společně bydlela rodina Josefa Heße a rodina Erlerova (Erlerschmied ze Slavkova).