Deset osadníků drželo pevně pohromadě a pomáhali si navzájem, kde jen mohli. Nebyl to lehký začátek, zvlášť když nebylo světlo a voda se musela nosit zdaleka ze studny. Přesto se, byť jen pomalu, dařilo postupovat vpřed. Ještě před měnovou reformou jsme se domohli kozy. Brzy měla tři kůzlata. V sousední vesnici jsme si za peníze a dobré slovo koupili ještě jedno kůzlátko navíc. Jednou táhl vsí pastýř se svým stádem. Měl na ruce beránka a zeptal se mě, jestli ho chci, že mi ho daruje. Hned jsem to přijala. Muži postavili malý chlév a tak byl učiněn začátek s pěti kozami a jedním beránkem. Každý den jsem se svým stádem koz chodila na pastvu.

Jednoho dne mi paní Erlerová řekla: „Paní Kempfová, dostali jsme včera Heimatbrief, můžete si ho vzít a při pasení koz si ho přečíst, ať vám čas tolik neutíká nudně." Vystoupila jsem na kopec směrem k lesu. Zvířatům chutnala čerstvá tráva a já jsem si sedla ke čtení.

Když jsem napjatě a s očekáváním otevřela sešitek, dívala se na mě z jednoho obrázku slavkovská kostel. A poté, co jsem přečetla přiloženou báseň od paní Anny Neidhartové, bylo se mnou konec. Začala jsem plakat. Nejen plakat, křičela jsem. Ale nikdo mě neslyšel ani neviděl. Byla jsem přece sama v širém poli a vykřičela jsem všechnu svou bolest a touhu po domově do Boží volné přírody.

Moje zvířata ke mně přišla, jako by mě chtěla utěšit. Když jsem se pak trochu uklidnila, znovu jsem se posadila. Bylo mi kolem srdce trochu lehčeji a začala jsem se modlit: „Milý Otče na nebesích, vzali nám domov, a tady v této hromadě sutin necháváš nás znovu začínat. Prosím Tě, dej nám odvahu, sílu a zdraví a především Tvé požehnání k tomuto začátku, aby naši potomci mohli mít znovu domov."

Od té doby uplynulo 36 let. Blížíme se pomalu ke konci svého života a stojíme už blízko prahu hrobu. Když dnes vzpomínám na tento zážitek, na první Heimatbrief, pevně věřím, že Pán Bůh tenkrát vyslyšel můj zoufalý výkřik.

Z tehdejších sutin vznikla znovu krásná vesnice a náš novoosadnický dvůr je naplněn životem, vnuky a pravnuky. Jsme hrdí a zároveň vděční, že nám osud dopřál znovu vybudovat, co jsme ztratili ve staré vlasti, ještě krásnější a větší. Doufáme a přejeme si, ať už nikdy nedojde k válce, která přináší lidem tolik neštěstí. A ráda bych své řádky ukončila s nadějí, že „Slavkovský Heimatbrief" k nám ještě mnohokrát dorazí, a s přáním, aby paní a pan Brummeisslovi zůstali ještě dlouho zdraví.

Toto bude asi můj poslední příspěvek do Heimatbriefu, proto srdečně zdravím všechny Lštěňáky a Slavkovské, kteří mě znali.

Vlasti věrná selka Anna Kempfová, rozená Breitfelderová

Lettgenbrunn, v květnu 1984

Bezmoc

Každý mrak, jenž táhne domů, vezme si mé povzdechy s sebou daleko přes všechny hory.

Sny, jež tajně tkám si v duchu, přání, která stále chovám, křičím do nebeské modři.

Slova však vítr rozerve na kusy, dřív než k cíli dojdou, a rychle je umlčí.

Bez síly jsem, ruce ochromené, přede mnou se tyčí krutě zdi, naděje je pohřbena.

Bůh ví, jak já každý den velmi naříkám nad svou vlastí, protože leží tak v okovech.

Šílenství ji nyní nechává hynout, snad musí zítra zemřít — záchrana nepřichází odnikud...

Hermine Walter, roz. Palm

[obr] Kdysi doma hlavní ulice (velmi stará fotografie).

věta pokračuje na dalším listu ⟶