Milí Lštěňáci, milí čtenáři!
Protože mi občas čtenáři našeho Heimatbriefu posílají pár řádků s prosbou, abych zase jednou něco napsala, sebrala jsem se ve svých 80 letech a tomuto přání vyhověla, i když už mi psaní dělá potíže. Chci vám vylíčit, jak to bylo, když jsem před mnoha lety poprvé dostala do rukou Heimatbrief.
Musím se přitom vrátit trochu dál zpátky, ke konci války a k vysídlení se všemi těmi rozruchy. Když se rozkřiklo, že Češi mají v úmyslu vysídlit všechny Němce, nikdo tomu zpočátku nechtěl věřit – že lze lidi prostě připravit o majetek a s takřka „ničím" je vyhnat z rodné země. Ve svém zoufalství jsem myslela na své předky, kteří měli otcovský dvůr v majetku po staletí. Otec i děd se jmenovali oba Johann Breitfelder, praděd byl Franz Breitfelder, a ještě dále v minulosti následovali prapředkové Wenzl a Josef Breitfelder. Dlouhá řada předků, kteří hnojili tu půdu potem a krví a lopotili se, aby dvůr zachovali a rozšířili pro vnuky a pravnuky.
Dlouho jsem se nemohla smířit s myšlenkou, že musíme opustit domov. Ale jednoho dne se to přece stalo skutečností. Dne 28. září 1946 nás naložili na koňský povoz a se slzami v očích jsme vyjížděli z vesnice pryč. Náš dvorní pes nás doprovázel až na konec vesnice a rozloučil se s námi svýma věrnýma hnědýma očima. Cesta skončila v táboře v Novém Sedle. Po několika dnech se sestavil transport. Přibylo ještě mnoho dalších vysídlenců. Pak jela cesta vlakem přes Cheb až k hranici. Tam jsme se s mnoha slzami rozloučili s milovaným domovem, zemí otců, krásným Chebskem. Všichni si mysleli, že se přece brzy vrátíme a tebe, ó domove, znovu uvidíme; to nám loučení ulehčovalo.
Domov zůstal za námi a před námi nejistá budoucnost. Tíživá myšlenka, kam se dostaneme, co nám osud přichystá, provázela naši další cestu. Byli jsme ale přece rádi, že máme pod nohama německou zem a slyšíme mluvit německé lidi. Když jsme vystoupili z vlaku, byli jsme v Bad Orbu ve Spessartu. Měli jsme štěstí a už po dvou týdnech nás z tábora odvezli do Pfaffenhausenu a ubytovali u jednoho sedláka. Děda byl mimoto povoláním kolář. U nás se říkalo Wagner. Vedlo se nám tam dobře. Nemuseli jsme hladovět ani mrznout a s hostitelskými lidmi jsme dobře vycházeli. Pokojík pod střechou byl sice malý, ale s pomocí patrových postelí jsme se nouzově vešli. Směli jsme pomáhat při pracích v domě i na dvoře, a tak nás to odvádělo od bolestných myšlenek na minulost. Prostě jsme svůj život vložili do Boží ruky.
Jednoho dne přišel děda domů a vyprávěl, že slyšel od skatových kamarádů, že ve vsi Lettgenbrunn se mají opět usazovat lidé. Už dvakrát museli dřívější obyvatelé této úplně zničené vesnice opustit své domy. V první světové válce sloužila ves jako dělostřelecké cvičiště a ve druhé světové válce jako cvičný cíl pro shazování bomb. Mezi válkami byla ještě jednou znovu osídlena, částečně alsaskými přesídlenci.
Děd řekl: „Musíte se toho chytit, jestli chcete znovu začít jako sedláci." Na náš okamžitý dopis okresnímu úřadu jsme dostali odpověď, že jsme zapsáni, ale musíme ještě počkat. Po nějaké době netrpělivého čekání přišlo předvolání z tohoto úřadu. Ze 30 sedláků bylo vybráno jen 10 a my jsme měli to velké štěstí, že jsme byli mezi nimi.
Nejprve začali muži oplocovat katastr, protože tam řádilo velmi mnoho divokých prasat. Jak už jsem zmínila, vesnice byla úplně zničená; nalezli jsme jen sutiny a popel. Měli jsme ale zato dobrého okresního hejtmana, který se o vyhnance velmi staral. Nechal přivézt takzvané Nissenovy chatky, které si naši muži museli sami postavit. Dne 19. března 1948 jsme se pak konečně mohli nastěhovat. V jedné Nissenově chatce bylo vždy ubytováno po tři rodiny. S námi společně bydlela rodina Josefa Heße a rodina Erlerova (Erlerschmied ze Slavkova).
Liebe Leßnitzer, liebe Leser!
Weil mir von Lesern unseres Heimatbriefes ab und zu einige Zeilen übermittelt werden, mit der Bitte, ich solle wieder einmal etwas für den Heimatbrief schreiben, habe ich mich mit meinen 80 Jahren aufgerafft, diesem Wunsche nachzukommen, obwohl mir das Schreiben schon schwer fällt. Ich will Euch darüber berichten, wie es war, als ich den ersten Heimatbrief vor vielen Jahren zu lesen bekam.
Ich muß dabei etwas weiter zurückdenken an das Kriegsende und die Aussiedlung mit all den vielen Aufregungen. Als die Absicht der Tschechen bekannt wurde, alle Deutschen auszusiedeln, wollte es anfangs niemand glauben, daß man die Menschen, einfach von Hab und Gut beraubt, mit fast „nichts" besitzend, aus der angestammten Heimat vertreiben kann. In meiner Verzweiflung dachte ich an meine Vorfahren, die den väterlichen Hof seit Jahrhunderten zu Eigentum hatten. Vater und Großvater hießen beide Johann Breitfelder, der Urgroßvater war Franz Breitfelder, schließlich folgten noch weiter zurückliegend die Urahnen Wenzl und Josef Breitfelder. Eine lange Reihe von Ahnen, die den Boden mit Schweiß und Blut gedüngt haben und sich plagten, um den Hof für die Enkel und Urenkel zu erhalten und zu erweitern.
Ich konnte mich lange nicht mit dem Gedanken abfinden, die Heimat verlassen zu müssen. Aber eines Tages wurde es doch Wirklichkeit. Wir wurden am 28. September 1946 auf einen Pferdewagen verladen, und mit tränenerfüllten Augen ging es zum Dorf hinaus. Unser Hofhund begleitete uns bis zum Dorfende und nahm Abschied von uns mit seinen treuen, braunen Augen. Die Fahrt endete in Neusattl im Lager. Nach einigen Tagen wurde der Transport zusammengestellt. Es kamen noch viele Aussiedler dazu. Dann ging die Fahrt mit dem Zug über Eger bis an die Grenze. Dort sagten wir unter vielen Tränen ein Lebewohl der vielgeliebten Heimat, dem Land der Väter, dem schönen Egerland. Alle dachten, wir würden doch bald wieder zurückkommen und dich, oh Heimat, wiedersehen; das machte uns den Abschied leichter.
Die Heimat lag hinter uns und eine ungewisse Zukunft vor uns. Der beklemmende Gedanke, wo werden wir hinkommen, was wird uns das Schicksal bescheren, begleitete unsere weitere Fahrt. Aber wir waren doch froh, deutsches Land unter den Füßen zu haben und deutsche Menschen sprechen zu hören. Als wir aus dem Zug stiegen, waren wir in Bad Orb im Spessart. Wir hatten Glück und wurden schon nach zwei Wochen aus dem Lager nach Pfaffenhausen geholt und bei einem Bauern einquartiert. Der Großvater war nebenbei Stellmacher von Beruf. Bei uns sagte man Wagner. Es ging uns dort gut. Wir mußten weder hungern noch frieren und haben uns gut mit den Herbergsleuten verstanden. Das Zimmer unter dem Dach war zwar klein, aber mit Hilfe von Stockwerksbetten kamen wir notdürftig zurecht. Wir durften bei den Arbeiten in Haus und Hof mithelfen und wurden so von den schmerzlichen Gedanken an die Vergangenheit abgelenkt. So legten wir ganz einfach unser Leben in Gottes Hand.
Eines Tages kam der Großvater heim und berichtete, er hätte von Skatfreunden gehört, daß im Dort Lettgenbrunn wieder Menschen angesiedelt werden sollen. Zweimal schon mußten die früheren Bewohner dieses völlig zerstörten Dorfes ihre Häuser verlassen. Im Ersten Weltkrieg diente das Dort als Artillerieübungsplatz und im Zweiten Weltkrieg als Bombenabwurfplatz. Zwischen den Kriegen wurde es schon einmal weiterbesiedelt, zum Teil mit elsässischen Umsiedlern.
Der Großvater sagte: „Ihr müßt Euch dranhalten, wenn ihr als Bauern wieder anfangen wollt." Auf unser sofortiges Schreiben an das Landratsamt bekamen wir die Antwort, daß wir vorgemerkt wurden aber noch warten müßten. Nach einiger Zeit des ungeduldigen Wartens kam eine Vorladung von diesem Amt. Von 30 Bauern wurden nur 10 ausgewählt und wir hatten das große Glück, dabei zu sein.
Zuerst begannen die Männer die Gemarkung zu umzäunen, weil sehr viele Wildschweine ihr Unwesen trieben. Wie schon erwähnt, war das Dorf vollständig zerstört; wir fanden nur Schutt und Asche. Aber dafür hatten wir einen guten Landrat, der sich sehr um die Vertriebenen kümmerte. Er ließ sogenannte Nissenhütten herbeischaffen, die unsere Männer selbst aufstellen mußten. Am 19. März 1948 konnten wir dann endlich einziehen. In einer Nissenhütte waren immer drei Familien untergebracht. Mit uns zusammen wohnten die Familie Josef Heß und die Familie Erler (Erlerschmied von Schlaggenwald).
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.