Milí krajané!

Všem čtenářům Schlaggenwaldského Heimatbriefu přejeme opravdu radostné velikonoční svátky. Nyní zavítalo i jaro. Jistě si ještě vzpomínáme, jak těžko se u nás v staré vlasti někdy snášela zima a jak jsme se těšili na teplé dny. Tehdy jsme často museli překonávat nouzi. Obstarávání jídla a tepla nám dělalo velké starosti. Dnes už tyto starosti nejsou naléhavé. Měli bychom to brát jako spravedlivou náhradu za vyhnání a být vděční za to, že jsme těchto starostí zbaveni.

Upřímné poděkování patří všem dárcům. Jejich štědrost umožňuje Heimatbrief vydávat a nemuseli jsme zvyšovat cenu předplatného. Dokazuje nám to, že si lidé Heimatbrief oblíbili. Tenhle pocit člověka vždycky znovu povzbudí, když ho trápí malomyslnost. Není totiž vždycky lehké se tomuto úkolu věnovat, protože nedostávám jen potěšující dopisy. Často se pohybují až na hranici urážky. Ale pak mě zase potěší, když si při psaní připomínám jména dárců, kteří tím dokazují, že jsou s námi spokojeni. Budeme se dál snažit o soudržnost a Heimatbriefem krajanům dělat radost. Za všechny pozdravy a přání, které nám velmi mnoho krajanů poslalo o Vánocích a na přelomu roku, touto cestou srdečně děkujeme. Poděkovat všem osobně není možné a znamenalo by to velké výdaje. Pro mě i mou ženu bylo velkou radostí zjistit, kolik krajanů na nás myslí. Naši vděčnost chceme prokázat další věrností krajanům.

Dnes už mohu oznámit přesný termín setkání v Auerbachu. Koná se 8. a 9. září. Je to také doba, kdy jsme doma slavívali naši kirvu. I letos bude jistě zase kirvový koláč. Náš krajan Rippl nás jím jistě překvapí. Akce se tentokrát bude konat v nově postaveném sále. Prosím už dnes všechny krajany, kteří to mohou zařídit, aby nezapomněli namířit svou cestu do našeho patronátního města Auerbach. Chceme patronátnímu městu dokázat, že je nás stále mnoho, kdo své myšlenky obracíme do staré vlasti, a že patronátní město bylo a je důležitým bodem naší existence. Už dnes děkuji panu 1. starostovi Hannimu Haberbergerovi za péči, kterou nám, svým kmotřencům, věnuje a která toto setkání zajišťuje. Jsme hrdí na naše patronátní město Auerbach. Málokterá obec z Čech měla tolik štěstí najít si patronátní město, kde jsou krajané vždy rádi vídáni.

Chtěl bych poděkovat i našemu Kunzmannu Tonimu a jeho příbuzným, kteří musí vynaložit značné úsilí, aby se tyto dny vydařily. Už teď se těšíme na shledání s dobrými přáteli a známými. Nemějte zábrany, pokud někoho hned nepoznáte, jděte k němu a zeptejte se: „Kdo jsi?" Nezůstávejte trčet na místě a nečekejte, až za vámi krajané sami přijdou. Každý má radost, když se mu přihlásí tvář, kterou už si přesně nepamatoval. Radost je pak veliká. Je to nesmysl, když se krajané vymlouvají: „Vždyť stejně nikoho neznám." To není důvod se vylučovat ze společenství.

Milí krajané, včas si zajistěte ubytování. Auerbach a okolí jich nabízejí dostatek. Strávit tam pár dní dovolené se vyplatí. —

Nebylo by na místě nezmínit se o tom, jak se kdysi doma slavil masopust. K tomu mě přiměla vyprávění paní Richterové z Rabensgrünu. I my v Slavkově jsme tento zvyk drželi obzvlášť pořádně. Letos bychom museli slavit dlouhý masopust, kdybychom ho prožívali doma. Padla by na to poslední koruna, protože u toho člověk musel být. 4 dny v týdnu by naše městečko muselo snášet ten veselý ruch. Fotografie nám ukazují, jak vesele a radostně to tehdy bylo. Vždycky se našli veselí lidé, kteří dokázali sestavit skupinu, a člověk se s nadšením účastnil maškarního reje. Na přehlídku branců zachycenou na obrázku si ještě velmi dobře vzpomínám. Pokud se nemýlím, nápad vzešel od krajana Mürrlinga z Neustadtu, protože z této čtvrti tehdy bylo zapojeno velmi mnoho lidí. Nepotřebovali jsme žádná „hellaus" a „alaf", nám stačilo naše „hollo" a „KR", které vycházelo z veselého srdce. Preclík a slaneček i bajazzové s prasečími měchýři byli mnohem přirozenější než upravené publikum, které se blyští v lesku uniforem. Chytat preclík, který visel na tyči, bylo pro nás kluky vždycky hezčí než dnešní sbírání bonbonů. Samozřejmě maškarník s tyčí a slanečky byl ještě zajímavější. Bohužel jste pak sami páchli jako slanečkář, když jste se párkrát netrefili, protože pak vám slaneček pořádně zasvištěl kolem uší a rozprášil svou vůni. Ale co na tom v tom ruchu záleželo, bylo to přece krásné. Měli jsme krásný zvyk a pěstovali jsme ho. Možná právě tato přirozenost slavení svátků nedopouštěla vzniknout takové životní úzkosti, jakou potkáváme dnes. O drogách jsme neměli ani ponětí a nikdo po nich netoužil. Do kostela jsme sice nechodili, ale pravidla předepsaná křesťanům jsme vždy dodržovali. Nebylo u nás žádných „11. 11. v 11 hodin", což už skoro spadá do adventu. Před Hromnicemi nebyl žádný masopust. Jen když tento den připadl na neděli, tak se maškarníci neudrželi, a pak už byl den ze tří čtvrtin pryč a čekalo se na hostinské maškarníky. Dnes jsou všechny krásné hostince našeho města zničeny a i ten zvyk je pryč. Nikdo nikdy nevěděl, odkud maškarní chození pochází a proč se tak provozovalo po staletí. Naši potomci už tenhle bujarý a veselý ruch nepoznali.

věta pokračuje na dalším listu ⟶