⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Britové i Argentinci prohlašují, že jde o zásady. I v našem případě jde o zásadu. A i náš nárok nikdy nepromlčí.

Tento konflikt nás — kromě svého sudetoněmeckého rozměru — učí ještě mnohému jinému, především tomu, že je nebezpečné ignorovat nevyřešené problémy po desetiletí. Pokus Argentiny rozhodnout spor nasazením vojenské síly je jistě třeba odsoudit. Lze však mít pochopení jak pro stanovisko Britů, tak pro stanovisko Argentinců. Bylo by velmi žádoucí, aby oba národy našly mírové řešení. V Anglii je vůči Argentině mnoho dobré vůle a Velká Británie měla v Argentině vždy dobré jméno. Jde tu o spor mezi dvěma národy, z nichž jeden je evropský a druhý evropského původu. Oba stojí v západním táboře. Jejich společné zájmy by měly převážit.

Podivné je stanovisko britské levice. Argentina bývá z její strany obvykle označována jako „fašistická diktatura". Britská labouristická strana zprvu ochotně podpořila vyslání válečné flotily do jižního Atlantiku. Není bez jisté ironie, že vášnivý propagátor mírových pochodů a jednostranného odzbrojení Michael Foot přednesl bojovný projev vlády, jímž měl být zabráněn útok argentinských ozbrojených sil na Falklandy. Choval se přitom tak bojovně, že bylo možné nabýt dojmu, že by nejraději sám stanul v čele armády vyplouvající „na Argentinu". Kdyby snad Kubánci přistáli na Grenadě, lze s jistotou předpokládat, že by Labour Party reagovala podstatně méně bojovně. Mezitím se levé křídlo Labour Party pod vedením Tonyho Benna — věrno levicové tradici podrazit vlastní zemi vždy, když se ocitne v nouzi — vyslovilo proti veškerým vojenským protiopatřením Velké Británie. A i Michael Foot se

chová méně bojovně a v poslední době se od vojenských akcí distancoval. Britská vláda by se prý měla obrátit na Organizaci spojených národů, a britská flotila, pro jejíž vyslání se sám vyslovil, by mezitím měla křižovat po jižním Atlantiku — jako Bludný Holanďan, poznamenal jeden komentátor. Že Argentinci jsou přece vlastně „zlí fašisté", se teď zřejmě náhle zapomnělo.

Sovětský svaz samozřejmě od samého počátku neřídil svou zahraniční politiku podle šablonovitého myšlení levicových intelektuálů. Kreml má koneckonců dlouhou tradici v podpoře jak domnělých, tak skutečných fašistů. V ruských úvahách hrají argentinské dodávky obilí větší roli než barva argentinské vlády, stejně jako okolnost, že Sovětský svaz zřejmě věří, že podporou argentinského stanoviska může způsobit více škody než podporou britského.

Snad falklandský konflikt pomůže některým lidem na Západě rozpoznat rozdíl mezi dálkově řízenou kremelskou propagandou a pravdou. Argentinci by mezitím měli při vší své machistické hrdosti uvážit, že na světě existuje mnoho ostrovů, které leží k pevnině mnohem blíže než Falklandy k Argentině, a přesto zdaleka ne vždy jsou z pevniny spravovány.

Britové a Falklanďané musí zase brát v úvahu, že Falklandy jsou v praxi každodenního života velmi odkázány na dobré vztahy s Argentinou. Jsou příliš malé a příliš vzdálené od Anglie, než aby se mohly etablovat jako samostatná země nebo být spravovány z Anglie. Vznik nových malých a nejmenších státečků bývá obvykle lákadlem pro Sovětský svaz a jeho satelity, aby lovily v kalných vodách. Ze všech těchto důvodů doufáme, že se Britové a Argentinci brzy zase dohodnou. — I jeden Slavkovák (Schlaggenwalder) našel v této zemi nový domov.

Goethe miloval náš kraj

Napsal Harry Hochfelder, Londýn

Dne 22. března před sto padesáti lety zavřel Johann Wolfgang Goethe navždy oči. Starší z nás si vzpomenou na četné oslavy, které se konaly v roce 1932 při příležitosti stého výročí jeho úmrtí v Sudetech.

Ve čtvrtletníku „Sudetenland" (sešit 1, 1982) uveřejnil Dr. Viktor Aschenbrenner svou stať „Goethe a Čechy", která předtím vyšla již v Sudetendeutsche Zeitung dne 8. ledna. Nyní byla s několika úpravami a doplňky a bohatě ilustrovaná vydána jako zvláštní otisk („Goethe v Čechách" – pracovní dopis Dr. Aschenbrennera) Referátem kultury a péče o lidové tradice Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Arnulfstraße 71, 8000 München 19) a lze ji tam objednat. Dr. Aschenbrenner jako pramen použil především knihu chebského rodáka, pražského spisovatele Johannese Urzidila „Goethe v Čechách" (Artemis-Verlag, Curych a Stuttgart 1962).

Spis Dr. Aschenbrennera je zajímavý zejména tím, že líčí Goethovy vztahy k Čechám a dochází k závěru, že jejich význam byl dosud podceňován. Goethe podnikl v letech 1785 až 1823 sedmnáct cest do Čech a strávil zde celkem 1 114 dní, tedy více než tři roky. Jeho mnohem známější italská cesta trvala jen 683 dní, tedy méně než dva roky. Vliv italské cesty na jeho tvorbu nelze nijak zlehčovat – proměna, kterou vyvolala, byla rychlá a šla do hloubky. Naproti tomu vliv jeho cest do Čech byl pomalý, ale přesto významný. Zpočátku jezdil Goethe do Karlových Varů jen kvůli svému zdraví – trpěl ledvinovými kolikami. Postupem času však rostly jak jeho znalosti Čech, tak jeho zájem o tuto zemi. Znal nejen západočeská města jako Cheb, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Horní Slavkov (Schlaggenwald) a Aš, ale i Teplice a Krkonoše, kde vystoupil na Sněžku. Opakovaně mluvil a psal o svých „milovaných Čechách". Zajímal se o lidi, krajinu a geologii, průmysl, dějiny, architekturu a kulturu. Dr. Aschenbrenner upozorňuje, že Goethe sice cestoval jen po německy mluvící části Čech, přesto však velmi dobře věděl, že v Čechách žijí dva národy. Problémy, které z toho vyplývaly, vzbuzovaly jeho zájem a měl styky s předními Čechy. Zájem o historii Čech ho upoutal zejména v posledním desetiletí jeho života a četl o tom příslušná díla.

Goethův vztah ke katolickým způsobům života byl utvářen jeho zážitkem katolických zvyklostí v Chebsku a poutí do Mariánské Kulmy (Chlum svaté Maří) a odrazil se ve „Wilhelmu Meisterových létech tovaryšských", ve „Spřízněných volbou" i na začátku a na konci „Fausta". O rozkvětu německé kultury v Čechách ve 14. a 15. století měl přesný přehled a pražskou Karlovu univerzitu považoval za vědecké centrum Německa. V Čechách viděl kus Německa, a to i po složení německé císařské koruny císařem Františkem v roce 1806.

Dr. Aschenbrenner prokázal svým spisem sudetoněmecké národní skupině cennou službu, když shrnul Urzidilovu knihu, doplnil ji vlastními postřehy a úvahami a zpřístupnil širokému okruhu čtenářů. Tím pevně zasadil naši sudetoněmeckou domovinu do německé kulturní krajiny a posílil kulturní sebevědomí národní skupiny. Tento spis by neměl chybět v žádné sudetoněmecké rodině. Z četných citátů z Goethových děl, které jsou v něm obsaženy, vybíráme jeden – ten, který stál na Prométheově kašně na Staroměstském náměstí v Liberci, dílo sudetoněmeckého sochaře, a který byl po roce 1945 Čechy odstraněn:

Bázlivé myšlenky, úzkostné vrávorání, zbabělé chvění, ustrašené nářky – tím bídu nezažehnáš, svobodu nezískáš. Všem mocnostem vzepři se vzdorně; nikdy se nesehni, ukaž svou sílu, přivolej k sobě paže bohů.

Zničením radnice byla zničena i pamětní deska „Goethův pobyt v Horním Slavkově".

Waidhaus (dpa). O „svévolných zásazích" vůči občanům Spolkové republiky Německo na hranici s Československem nyní hovořila bavorská policie z Waidhausu. Tak například jednatel jedné cestovní kanceláře zajišťující zahraniční zájezdy byl pohraničními orgány ČSSR zadržen kvůli údajnému devizovému přestupku. Třiadvacetiletý mladík měl údajně pašovat pornografické časopisy, a byl proto vězněn a odsouzen k peněžitému trestu. Kromě toho bylo podle waidhauské pohraniční policie na hraničním přechodu Rozvadov v březnu odmítnuto osm transportů humanitární pomoci pro Polsko, a to „s uvedením nepodložených důvodů".

(„Main-Echo" č. 82 z 8. 4. 1982)