Na Den válečných obětí

Stála jsem tehdy na hřbitově. Farář pronesl řeč o padlých z naší obce i z celého světa. Mé myšlenky se přitom vrátily do naší vesničky Poschitzau. Kolik dobrých přátel zůstalo tam v poli. V duchu jsem procházela dům od domu. Začala jsem od horní části vsi a chyběl skoro jen málokterý dům. Sečetla jsem to a napočítala 12 padlých, 2 nezvěstné a 2 těžce raněné. Ani na ně nesmíme zapomenout. Pro naši malou obec to byla velká krevní daň.

Nevrátili se domů a padli: Josef Klötzl, Adolf Schmied, Karl Schmidt, Anton Schmidt, Georg Schmidt, Anton Lochschmied, Josef Lochschmidt, Karl Lochschmidt, Hans Floth, Oswald Bauer, Josef Philipp, Josef Hubl.

Za nezvěstné jsou považováni: Oswald Schmiedl, Anton Habermann.

Těžce raněni byli: Karl Stowasser, Oswald Fischer (zemřel na následky válečných zranění).

Amalie Fechter (Kahl a. Main)

Čím se zabývá vlastivěda?

(1) Vlastivěda je především prostřednicí mezi generacemi. Předává se jí poznání o dění – o historii – v naší domovině. Děje se to jak v rozhovorech mezi krajany a při práci v místních spolcích (Gmoi), tak i při vlastivědném bádání, kdy se často zpřítomňují i staletí stará svědectví.

(2) Vlastivěda se přitom nikdy nesnaží pouze sbírat jednotlivá data a zaznamenávat fakta, jejím cílem je spíše rozpoznávat souvislosti, vývoj a podmíněnosti. Vynikající je při tom zařazení domovského kraje z hlediska jeho hospodářství, politického vývoje a kulturní vybavenosti.

(3) Těžištěm vlastivědy bývá často kultura kraje jako taková, neboť ta nejnápadněji vydává svědectví o řemeslné a duchovní schopnosti svého obyvatelstva – v hrubých rysech stavitelstvím, světským i sakrálním uměním, literaturou a vědami, svědectvími náboženské víry, myšlení a jednání, jazykem a hudbou.

Protože veškerý vývoj kraje má kořeny v minulosti, může přítomnosti a budoucímu vývoji porozumět jen ten, kdo si uvědomuje dějiny své domoviny.

Pro nás Chebsko-egerlandské rodáky tedy vlastivěda znamená velkou a namáhavou práci, ale zároveň i čestnou povinnost z lásky k Egerlandu!

Několik odkazů na pomůcky:

Männer, Generalindex der heimatkundlichen Arbeiten (aus Unser Egerland, Egerer Jahrbuch, Kalender für das Egerland), Amberg 1971.

Eißner, Katalog der Egerlandbücherei, Amberg 1956 a dodatky 1960, 71 a 78.

Sykora (†) & M. Reiter, Singendes Egerland, Geislingen 1959 a Norimberk 1976.

Der Egerländer, kmenový časopis, Geislingen/Marktredwitz, od roku 1951.

Sturm, Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, Mnichov – Vídeň (vychází).

Gmoi-Bladl(a) jednotlivých Gmoi.

Pracovní sešit Gmoi.

Herbert Schneider, krajský vlastivědný referent pro Loket (Elbogen), Goethestraße 3, 7401 Dußlingen

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Před nějakým časem, když jsem zase jednou navštívila strýce v Hannoveru, jsme se prohrabávali starými fotoalby a pohlednicemi. Přitom mi do rukou padlo přání ke Dni matek, které jsem v roce 1935 napsala své milé babičce.

Na přední straně pohlednice je obrázek. Je na něm zobrazena stará žena. Sedí v křesle. Její rysy jsou jemné a kolem rtů pohrává šťastný úsměv. Sněhobílé vlasy má uprostřed rozdělené pěšinkou a pečlivě navlněné kulmou, zatímco cop má vyčesaný do drdolu na temeni. Kolem výstřihu černých šatů je připnut jemný krajkový límeček, stejně tak manžety na koncích rukávů. Ve svých vetchých rukou drží stará žena přání ke Dni matek, na které se dívá stejně šťastně, jak jsem to právě popsala. Přesně takhle, představuji si teď, musela vypadat moje babička na Den matek roku 1935, když znovu a znovu četla přání, která jí lidé posílali. Na obrázku měla žena vedle sebe postavený šeřík a vedle něj malý balíček s obvyklým textem. Já jsem ovšem ještě připsala: „Zvláštní pozdravy od tvé H. Přijeď zase brzy!" To byla vskutku úsporná slova pro milovanou babičku! Byla jsem tehdy ve svých třinácti letech v tak strohé fázi, že jsem pro ni nedokázala najít vřelejší slova? Její drobné, vrásčité ruce se přece hýbaly od rána do večera jen proto, aby nám, svým vnoučatům, umožnila bezstarostné a veselé prázdniny. A já jí pošlu pohlednici s devatenácti slovy! Měla jsem ji obsypat šeříkem, pivoňkami a pomněnkami a pohladit ji po bílých vlasech!

O tři roky později jsme pak naši babičku uložili do pestrých květin a vonících úponků a do jejích ztuhlých rukou jsme jí spolu s růžencem vložili kytičku pomněnek. Ach, proč musí být člověk tak zaslepený, že včas nepozná, jak velká je láska matky? I ona se přestala usmívat, jakmile zemřela.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Úžeh

Můj otec býval kdysi bystrým, po vědění lačným klukem, tak to alespoň znám z mnoha vyprávění. Učení mu šlo hravě a kromě spousty domácích úkolů nemusel ani nic zvlášť procvičovat. Místo toho musel už brzy pomáhat matce, vyřizovat pochůzky a později dokonce pást krávy u sedláků. Při tomhle zaměstnání měl u sebe vždy kus novin, protože využíval každé příležitosti, jak ukojit svou zvědavost. Na výběr toho moc neměl, a tak sáhl po všem, co bylo k přečtení, co se mu naskytlo. Občas si vzal prázdný sáček od cukru a tužku a kreslil si na něj kolem dokola svůj domov, protože měl nadání i na malování, jenže si toho nikdo nevšiml. Jenom pan děkan opakovaně kladl mému dědečkovi na srdce, že by měl svého syna Heinricha poslat do Doupova do církevního gymnázia. Tam by měl navíc stravu a ubytování zdarma a později by z něj byl slušně zaopatřený kněz. Mým prarodičům by se to bylo docela hodilo, mít aspoň jedno dítě dobře zaopatřené, ale jejich domlouvání nebylo nic platné. Otec vždycky odpovídal: „Dau kure ja mal neat heiarn!"

věta pokračuje na dalším listu ⟶