Na Den válečných obětí
Stála jsem tehdy na hřbitově. Farář pronesl řeč o padlých z naší obce i z celého světa. Mé myšlenky se přitom vrátily do naší vesničky Poschitzau. Kolik dobrých přátel zůstalo tam v poli. V duchu jsem procházela dům od domu. Začala jsem od horní části vsi a chyběl skoro jen málokterý dům. Sečetla jsem to a napočítala 12 padlých, 2 nezvěstné a 2 těžce raněné. Ani na ně nesmíme zapomenout. Pro naši malou obec to byla velká krevní daň.
Nevrátili se domů a padli: Josef Klötzl, Adolf Schmied, Karl Schmidt, Anton Schmidt, Georg Schmidt, Anton Lochschmied, Josef Lochschmidt, Karl Lochschmidt, Hans Floth, Oswald Bauer, Josef Philipp, Josef Hubl.
Za nezvěstné jsou považováni: Oswald Schmiedl, Anton Habermann.
Těžce raněni byli: Karl Stowasser, Oswald Fischer (zemřel na následky válečných zranění).
Amalie Fechter (Kahl a. Main)
Am Volkstrauertag
Da stand ich nun am Friedhof. Der Pfarrer hielt eine Ansprache über die Gefallenen aus der Gemeinde und der gesamten Welt. Da kehrten meine Gedanken in unser Dörflein Poschitzau. Wie viele gute Freunde sind da im Feld geblieben. In den Gedanken ging ich von Haus zu Haus. Vom oberen Dorf fing ich an, und fast kein Haus fehlte. Ich zählte sie zusammen und kam auf 12 Gefallene, 2 Vermißte und 2 Schwerbeschädigte. Auch diese dürfen wir nicht vergessen. Für unseren kleinen Ort war es ein großer Blutzoll, der erbracht wurde.
Nicht mehr heimgekehrt und gefallen sind:
Josef Klötzl, Adolf Schmied, Karl Schmidt, Anton Schmidt, Georg Schmidt, Anton Lochschmied, Josef Lochschmidt, Karl Lochschmidt, Hans Floth, Oswald Bauer, Josef Philipp, Josef Hubl.
Vermißt werden:
Oswald Schmiedl, Anton Habermann.
Schwerbeschädigt wurden: Karl Stowasser, Oswald Fischer (an den Folgen der Kriegswunden verstorben).
Amalie Fechter (Kahl a. Main)
Čím se zabývá vlastivěda?
(1) Vlastivěda je především prostřednicí mezi generacemi. Předává se jí poznání o dění – o historii – v naší domovině. Děje se to jak v rozhovorech mezi krajany a při práci v místních spolcích (Gmoi), tak i při vlastivědném bádání, kdy se často zpřítomňují i staletí stará svědectví.
(2) Vlastivěda se přitom nikdy nesnaží pouze sbírat jednotlivá data a zaznamenávat fakta, jejím cílem je spíše rozpoznávat souvislosti, vývoj a podmíněnosti. Vynikající je při tom zařazení domovského kraje z hlediska jeho hospodářství, politického vývoje a kulturní vybavenosti.
(3) Těžištěm vlastivědy bývá často kultura kraje jako taková, neboť ta nejnápadněji vydává svědectví o řemeslné a duchovní schopnosti svého obyvatelstva – v hrubých rysech stavitelstvím, světským i sakrálním uměním, literaturou a vědami, svědectvími náboženské víry, myšlení a jednání, jazykem a hudbou.
Protože veškerý vývoj kraje má kořeny v minulosti, může přítomnosti a budoucímu vývoji porozumět jen ten, kdo si uvědomuje dějiny své domoviny.
Pro nás Chebsko-egerlandské rodáky tedy vlastivěda znamená velkou a namáhavou práci, ale zároveň i čestnou povinnost z lásky k Egerlandu!
Několik odkazů na pomůcky:
Männer, Generalindex der heimatkundlichen Arbeiten (aus Unser Egerland, Egerer Jahrbuch, Kalender für das Egerland), Amberg 1971.
Eißner, Katalog der Egerlandbücherei, Amberg 1956 a dodatky 1960, 71 a 78.
Sykora (†) & M. Reiter, Singendes Egerland, Geislingen 1959 a Norimberk 1976.
Der Egerländer, kmenový časopis, Geislingen/Marktredwitz, od roku 1951.
Sturm, Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, Mnichov – Vídeň (vychází).
Gmoi-Bladl(a) jednotlivých Gmoi.
Pracovní sešit Gmoi.
Herbert Schneider, krajský vlastivědný referent pro Loket (Elbogen), Goethestraße 3, 7401 Dußlingen
Womit befaßt sich Heimatkunde?
(1) Zunächst ist Heimatkunde eine Mittlerin zwischen den Generationen. Es wird Wissen um das Geschehen — um die Historie — in unserer Heimat weitergereicht. Das geschieht sowohl im Gespräch unter Landsleuten wie bei der Gmoiarbeit als auch bei der heimatgeschichtlichen Forschung, wo oft jahrhundertealte Quellen vergegenwärtigt werden.
(2) Heimatkunde bemüht sich stets nicht allein um das Sammeln von Einzeldaten und Registrieren von Fakten, vielmehr ist ihr Ziel auf das Erkennen von Zusammenhängen, Entwicklungen und Bedingtheiten ausgerichtet. Herausragend sind hierbei die Zuordnung eines Heimatraums hinsichtlich seiner Wirtschaft, seiner politischen Entwicklung und seiner kulturellen Ausstattung.
(3) Einen Schwerpunkt der Heimatkunde bildet vielfach die Kultur einer Landschaft schlechthin, denn sie legt am augenfälligsten Zeugnis ab von der handwerklichen und geistigen Befähigung seiner Bevölkerung — in groben Linien mit Baukunst, profaner und sakraler Kunst, Literatur und Wissenschaften, mit Zeugnissen religiösen Glaubens, Denkens und Tuns, mit Sprache und Musik.
Da jegliche Entwicklung eines Raumes in der Vergangenheit begründet liegt, kann nur jemand, der sich die Geschichte seiner Heimat bewußt macht, Gegenwart und künftiges Werden verstehen.
Für uns Egerländer bedeutet Heimatkunde somit eine große und mühevolle Arbeit, aber zugleich auch eine ehrende Verpflichtung aus Liebe zum Egerland!
Einige Hinweise auf Hilfsmittel:
V. Männer, Generalindex der heimatkundlichen Arbeiten (aus Unser Egerland, Egerer Jahrbuch, Kalender für das Egerland), Amberg 1971.
L. Eißner, Katalog der Egerlandbücherei, Amberg 1956 und Nachträge 1960, 71 und 78.
J. Sykora (†) & M. Reiter, Singendes Egerland, Geislingen 1959 und Nürnberg 1976.
Der Egerländer, Stammeszeitschrift, Geislingen/Marktredwitz, ab 1951.
H. Sturm, Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, München — Wien (im Erscheinen).
Gmoi-Bladl(a) der Gmoin.
Die Arbeitsmappe der Gmoin.
Herbert Schneider, Heimatkreisbetreuer für Elbogen, Goethestraße 3, 7401 Dußlingen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Před nějakým časem, když jsem zase jednou navštívila strýce v Hannoveru, jsme se prohrabávali starými fotoalby a pohlednicemi. Přitom mi do rukou padlo přání ke Dni matek, které jsem v roce 1935 napsala své milé babičce.
Na přední straně pohlednice je obrázek. Je na něm zobrazena stará žena. Sedí v křesle. Její rysy jsou jemné a kolem rtů pohrává šťastný úsměv. Sněhobílé vlasy má uprostřed rozdělené pěšinkou a pečlivě navlněné kulmou, zatímco cop má vyčesaný do drdolu na temeni. Kolem výstřihu černých šatů je připnut jemný krajkový límeček, stejně tak manžety na koncích rukávů. Ve svých vetchých rukou drží stará žena přání ke Dni matek, na které se dívá stejně šťastně, jak jsem to právě popsala. Přesně takhle, představuji si teď, musela vypadat moje babička na Den matek roku 1935, když znovu a znovu četla přání, která jí lidé posílali. Na obrázku měla žena vedle sebe postavený šeřík a vedle něj malý balíček s obvyklým textem. Já jsem ovšem ještě připsala: „Zvláštní pozdravy od tvé H. Přijeď zase brzy!" To byla vskutku úsporná slova pro milovanou babičku! Byla jsem tehdy ve svých třinácti letech v tak strohé fázi, že jsem pro ni nedokázala najít vřelejší slova? Její drobné, vrásčité ruce se přece hýbaly od rána do večera jen proto, aby nám, svým vnoučatům, umožnila bezstarostné a veselé prázdniny. A já jí pošlu pohlednici s devatenácti slovy! Měla jsem ji obsypat šeříkem, pivoňkami a pomněnkami a pohladit ji po bílých vlasech!
O tři roky později jsme pak naši babičku uložili do pestrých květin a vonících úponků a do jejích ztuhlých rukou jsme jí spolu s růžencem vložili kytičku pomněnek. Ach, proč musí být člověk tak zaslepený, že včas nepozná, jak velká je láska matky? I ona se přestala usmívat, jakmile zemřela.
Hermine Walter, roz. Palm
Die Muttertagskarte
Vor einiger Zeit, als ich einen wieder einmal zu Besuch bei meinem Onkel in Hannover war, kramten wir in alten Fotoalben und Ansichtskarten. Dabei fiel mir ein Muttertagswunsch, den ich im Jahre 1935 an meine gute Großmutter geschrieben hatte, in die Hände.
Auf der Vorderseite der Karte ist ein Bild. Auf ihm ist eine alte Frau dargestellt. Sie sitzt im Lehnstuhl. Ihre Gesichtszüge sind weich und um die Lippen spielt ein glückliches Lächeln. Die schneeweißen Haare sind in der Mitte gescheitelt und mit der Ondulierschere sorgfältig zu Wellen gebrannt, während der Zopf zu einem Nest aufgesteckt ist. Um den Halsausschnitt des schwarzen Kleides ist ein zierlicher Spitzenkragen geheftet, desgleichen Manschetten um die Ärmelabschlüsse. In den welken Händen hält die alte Frau eine Muttertagskarte, auf die sie ebenso glücklich blickt wie ich sie schon geschildert. So genauso, stelle ich mir jetzt vor, mag meine Großmutter am Muttertag des Jahres 1935 ausgesehen haben, als sie immer wieder die ihr zugeschickten Wünsche las. Auf dem Bild hatte man der Frau noch Flieder hingestellt und daneben ein winziges Päckchen mit dem üblichen Text erhalten. Allerdings hatte ich noch dazu geschrieben: „Extragrüße von Deiner H. Komme bald wieder einmal!" Das waren wahrlich gebremste Worte für eine geliebte Großmutter! War ich damals mit meinen 13 Jahren in einer solch spröden Phase, daß ich keine innigeren Worte für sie finden konnte? Ihre kleinen, runzeligen Hände regten sich doch von früh bis spät, nur um uns, ihren Enkelkindern, sorglose und fröhliche Ferien ermöglichen zu können. Und da schicke ich ihr eine Karte mit neunzehn Wörtern! In Flieder, Pfingstrosen und Vergißmeinnicht hätte ich sie setzen und über ihre weißen Haare streicheln müssen!
Drei Jahre später haben wir dann unsere Großmutter in bunte Blumen und duftende Ranken gebettet und in ihre starren Hände mit dem Rosenkranz ein Sträußchen Vergißmeinnicht gedrückt. Oh, weshalb muß der Mensch so mit Blindheit geschlagen sein, daß er nicht rechtzeitig erkennt, wie groß die Liebe einer Mutter ist? Auch sie lächelt nicht mehr, wenn sie tot ist.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Úžeh
Můj otec býval kdysi bystrým, po vědění lačným klukem, tak to alespoň znám z mnoha vyprávění. Učení mu šlo hravě a kromě spousty domácích úkolů nemusel ani nic zvlášť procvičovat. Místo toho musel už brzy pomáhat matce, vyřizovat pochůzky a později dokonce pást krávy u sedláků. Při tomhle zaměstnání měl u sebe vždy kus novin, protože využíval každé příležitosti, jak ukojit svou zvědavost. Na výběr toho moc neměl, a tak sáhl po všem, co bylo k přečtení, co se mu naskytlo. Občas si vzal prázdný sáček od cukru a tužku a kreslil si na něj kolem dokola svůj domov, protože měl nadání i na malování, jenže si toho nikdo nevšiml. Jenom pan děkan opakovaně kladl mému dědečkovi na srdce, že by měl svého syna Heinricha poslat do Doupova do církevního gymnázia. Tam by měl navíc stravu a ubytování zdarma a později by z něj byl slušně zaopatřený kněz. Mým prarodičům by se to bylo docela hodilo, mít aspoň jedno dítě dobře zaopatřené, ale jejich domlouvání nebylo nic platné. Otec vždycky odpovídal: „Dau kure ja mal neat heiarn!"
Der Sonnenstich
Mein Vater war einstmals ein gescheiter, wissensdurstiger Bub gewesen, so weiß ich
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.