⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Ještě pozdě odpoledne, když se většina hostů už chystala na cestu domů, mi jeden krajan z mého rodiště Poschitzau srdečně stiskl ruce. Teprve tak pozdě se dozvěděl, že jsem přítomna. Neznala jsem ho, ale jeho upřímná radost mě potěšila.
Večer zbyla už jen hrstka Slavkovanů. Náš přítel Brummeissl se svou paní je všechny na závěr pozvali do svého stinného zahradního zákoutí. Nad malou skupinkou se snesl večerní klid, nastalo ticho. Nikdo už nemluvil o svém osudu, nikdo o svých bolestech a nikdo o svých starostech. Byl to zamyšlený závěr. Ještě se vyprávělo o „Seifertsgröi", o Löissnatzgoss, o „Kirchstafferlan", o Sandwirtshausu a o „Putztani". Ale pak někdo rozezpíval domovskou píseň a brzy zpívali s ním teskně i ostatní.
Když se soumrak vkrádal do zahrady, loučil se jeden po druhém s upřímným přáním brzkého shledání ve zdraví. Úsměv, který se přitom draly na rty, byl poznamenán vážnými myšlenkami. Rychle jsme nechali našeho dobrého přítele a jeho milou paní s prázdnými stoly a židlemi v pohostinné zahradě samotné a tiše zamířili do svého noclehu.
Hermine Walter, roz. Palm
[obr] Náš krajan Karl Bräutigam — nejvěrnější návštěvník všech krajanských setkání se svou paní (vpravo na snímku)
waren. Wie hat uns doch das Geschick in alle Winde verschlagen! Ehe ich nun meiner Freundin Erna von diesem schönen Erinnerungsbild erzählen konnte, wurde sie mir bereits wieder vom Tisch geholt.
Noch am späten Nachmittag, als die meisten Gäste schon zur Heimfahrt rüsteten, drückte mir ein Landsmann aus meinem Geburtsort Poschitzau herzlich die Hände. Er hatte erst so spät erfahren, daß ich anwesend sei. Ich kannte ihn nicht, aber seine ehrliche Freude machte mich froh.
Am Abend war nur noch ein Häuflein Schlaggenwalder übrig geblieben. Unser Freund Brummeissl und seine Frau hatte sie alle zum Ausklang in seinen schattigen Garten eingeladen. Die Abendruhe senkte sich über die kleine Gruppe, es war still geworden. Keiner sprach mehr von seinem Schicksal, keiner von seinen Schmerzen und keiner von seinen Sorgen. Es wurde ein besinnlicher Ausklang. Da wurde noch von der „Seifertsgröi", von der Löissnatzgoss, von den Kirchstafferlan", vom Sandwirtshaus und vom „Putztani" erzählt. Aber dann ließ jemand ein Heimatlied anklingen, und bald sangen die anderen schwermütig mit.
Als die Dämmerung durch den Garten schlich, verabschiedete sich einer nach dem anderen mit aufrichtigen Wünschen für ein baldiges Wiedersehen in Gesundheit. Das Lächeln, das sich dabei um die Lippen quälte, war von ernsten Gedanken gezeichnet. Schnell ließen wir unseren guten Freund und seine liebe Frau mit den leeren Tischen und Stühlen im gastlichen Garten allein und gingen still unserer Bleibe zu.
Hermine Walter, geb. Palm
[obr] Unser Lm. Karl Bräutigam — der treueste Besucher aller Heimattreffen mit seiner Frau (rechts im Bild)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.