Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 173
/ 28
česky německy obojí klasické zobrazení →
Sken listu 4
Ohlédnutí za krajanským setkáním roku 1983 v Kahlu

Ohlédnutí za krajanským setkáním roku 1983 v Kahlu

„Kdopak zná ta místa, jejich jména, odkud se sem všichni sjeli?" – tak by se dala parafrázovat Schillerova slova, když člověk prožíval to shledání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald), na které pozval náš věrný krajan Richard Brummeissl. A přijeli, přestože nad krajinou žhnulo horko, přestože se po dálnicích táhly houževnaté rozpálené hadi plechu, přestože vlaky o prázdninách praskaly ve švech a přestože je to leckdy stálo nemalou tělesnou i duševní námahu.

Co je tedy tak posílilo, že na sebe s radostí brali taková strádání, že si možná mnozí dokonce sáhli citelně do peněženky? Jistě to byla hluboká láska k domovu spolu s celoživotní touhou po zaniklém dětství a mládí. Člověk chtěl znovu pohlédnout do očí, které kdysi také viděly obrazy našeho malého města, které rovněž znaly jeho nádherné okolí s malebnými vesnicemi a staly se svědky našeho mladého života. Navzájem si v očích, poznamenaných bohužel až příliš často ranami osudu a nejednou slzou, hledali společnou minulost a byli šťastní za každou jiskřičku, která odtud přeskočila do přítomnosti.

Seděla jsem v kruhu povídajících lidí na balkoně blízko dokořán otevřeného okna, kterým dovnitř s průvanem vál štiplavý kouř z blízkého grilovacího ohně. Sálem to hučelo hlasy jako v úlu. Hrdla byla čím dál chraplavější a rty čím dál sušší. Obsluha spěchala s plnými džbány a sklenicemi, aby se dala uhasit ta zdánlivě nekonečná žízeň.

Když se pak později večer k tanci rozezněla hudba z dob našeho mládí, měla jsem ze svého místa u zábradlí pěkný výhled na parket. Viděla jsem, jak se navzdory ochromujícímu horku znaveným zádům náhle narovnala páteř a těžké nohy zase ožily. Zpříma a mladistvě vodili páni své usměvavé tanečnice po hladké ploše a společně předváděli, jak krásně a půvabně se kdysi tančilo do melodických tónů. Hned mi hlavou proběhlo, že při moderní diskotékové hudbě s jejími světelnými varhanami se taková harmonická jednota mezi páry nemůže nikdy vytvořit tak, jako tehdy při lichotivém tangu, rozjařeném valčíku nebo dokonce kolébavém pomalém valčíku. Ten blažený pocit vznášení se v oblacích se s neúprosnými zesilovači zřejmě někam vytratil. —

V neděli ráno jsem sice na mši svatou nešla, ale seděla jsem s manželem poblíž otevřených dveří kostela na staré kamenné zídce, v chladivém průvanu mezi kostelem a farou. Zavřela jsem oči a viděla sama sebe, jak sedím v našem kostele svatého Jiří vedle babičky. Měla ovinutý slonovinový růženec kolem svých svraštělých rukou a rty jí šeptaly modlitbu. Z toho, co se dělo u oltáře, jsem nechápala nic a čemu farář mluvil, jsem nerozuměla, protože mluvil většinou latinsky, a proto jsem jen zřídka byla zbožná. Šikmý pohled staré ženy mě pak tu a tam přivedl k pořádku. Teď, v tomto okamžiku, jsem si přála, abych ještě jednou mohla sedět v vrzající lavici a poděkovat milému Bohu, že jsem se narodila do tak nezapomenutelného domova a že jsem směla mít takovou dobrou babičku.

Po odchodu z kostela pak přišlo ještě tolik krajanů, že s mnohými z nich se dalo prohodit jen pár slov. Radost ze shledání byla mnohdy nadmíru srdečná, ačkoli se stále znovu probíjel i smutek nad rostoucím počtem přátel, kteří již odešli na věčnost. Když jsem si povídala se svou spolužačkou Ernou – jednou ze „Zenkn-Moidlan" z Gfellu – vklouzla mezi nás jedna vzpomínka. Byl slunný den Božího těla. Šla jsem v hloučku veselých děvčat přes vyvýšeninu gfellské silnice na procesí do Horního Slavkova. Byly jsme hrdé na naše bílé, růžové a nebesky modré šatičky s jemnými sametovými stuhami a s radostí jsme nesly své kytice. Vesele jsme štěbetaly jedna přes druhou, smály se z celého srdce, poskakovaly a tancovaly, až nám vlály copy. A přitom vzpomínám zejména na plavovlasé „Zenkn-Moidla", které tam byly tři. Vidím ještě Gräfn-Miezi, Marianne od Weinhart-Schustera, Lenk-Moidlu a nakonec i děvče z Windhofu, které bylo u příbuzných v Gfellu. Jak nás jen osud rozehnal do všech koutů světa! Než jsem však stačila své přítelkyni Erně o tomto krásném vzpomínkovém obrázku vyprávět, už si ji zase od stolu odvedli.

věta pokračuje na dalším listu ⟶

list 4 z 28
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.