Bílý andílek

Příběh, o kterém dnes vyprávím, má smutné pozadí a patří k mým nejranějším vzpomínkám.

Moje babička, která u nás v Meierhöfen byla na návštěvě, vyprávěla mé mamince o neštěstí, jež postihlo rodinu ze Sandwirtshausu v Poschitzau. Slyšela jsem, že tam byla malá dcerka opařena vroucí kávou, kterou služka omylem převrhla. Ubohému dítěti už nemohl nikdo pomoci.

Moje maminka, která měla velmi soucitné srdce, dlouho a vzlykavě plakala do kapesníku. Postiženou rodinu dobře znala a hrůzou nad bolestí, která ji zasáhla. Hned babičce slíbila, že co nejdříve přijede do Gfell, aby odtud navštívila Sandwirtshaus.

Přišel podzim, než naše dobrá maminka mohla plánovanou cestu uskutečnit. Už brzy ráno jsme museli jít pěšky na vlakovou stanici do Aich. Vlak tehdy popojížděl přes pozdější zastávku Gfell až do Töppeles, odkud jsme po kamenité cestě zvané „Ochsengrom" vystoupali na Gfellskou výšinu.

Maminka nás musela pořád znovu povzbuzovat, když jsme sténali a už nechtěli jít dál. Naše starostlivá babička nás už čekala – stůl byl prostřený všelijakými dobrotami. Proto se nám rychle vrátila chuť k životu, a maminka se tak mohla rozhodnout, že s námi hned po jídle půjde do „Sandwirtshausu". Maminka po onom neštěstí s malou dívenkou zesílila ve své úzkostlivosti a nechtěla nás děti svěřit nikomu, ani vlastní babičce.

Když jsme nad vesnicí dosáhli náhorní plošiny, opustili jsme silnici a šli malou úžlabinou podél čistého potůčku. U rozcestí, kde cesta pokračovala dál do Poschitzau, jsme odbočili směrem k „Sandu". Kříž u cesty vybízel poutníka k modlitbě. Podél cesty se v průběhu mnoha let navršily polní kameny. Mezi nimi se uchytily keře šípků a ostružiní, rostly tam i brusinky.

Bylo mírné a jasné podzimní odpoledne. Od blízkého okraje lesa silně vonělo po houbách. Sandwirtshaus stál celý v slunečním světle a žluté listí bříz kolem tiše šustilo v mírném větru. Když jsme se ke statku přiblížili, překvapilo nás ticho, které jej obklopovalo. Žádný pes neštěkal, žádné slepice nekdákaly, žádné husy nekejhaly, žádné řinčení řetězu ze stáje. Začala jsem se bát. Naše maminka nás vzala za ruce a tichým krokem nás vedla do domu. Pak opatrně zaklepala na dveře jizby. Náhle se zevnitř otevřelo. Stála před námi mladá žena, celá oblečená v černém. Ještě nikdy jsem neviděla tak zoufalou tvář. Byla jako rozřezaná noži a rozorávaná mnoha slzami. Oči byly vyhaslé jamky.

Jako by žena přicházela odněkud zdaleka, poznala mou maminku až po chvíli. Pak se s pláčem vrhla mamince do náruče, zatímco maminka pronášela tiše konejšivá slova. Žena se postupně zklidňovala, až nás všechny nakonec zavedla k velkému stolu s rohovou lavicí. Znovu a znovu vyprávěla o strašném neštěstí, zatímco maminka naslouchala a my děti stály otřeseně vedle. Tolik jsme si přály, aby ta ubohá žena přestala plakat. Zatímco jí maminka hladila jednou po vlasech, jednou po rukou, ta nešťastná žena náhle tak ztichla, že bylo hlasitě slyšet tikání hodin, a nakonec vstala, přistoupila ke sporáku a postavila modrou konvici na kávu na plotnu. Pak přinesla z komory mísu plnou „germových knedlíčků" a prostřela nádobí na stůl. Dělala všechno ještě mechanicky, ale zdálo se, že se natolik vzchopila, že se sama nás dětí na leccos zeptala a pořád nás pobízela, ať pořádně jíme. Slunce už stálo poměrně nízko, když se naše maminka chystala na rozloučenou. Obě ženy se srdečně objaly a my s Heinim jsme ještě dlouho mávali. Pak jsme ale brzy seběhli ze svahu dolů, až jsme znovu došli k poschitzavskému kříži při cestě, kde zářily červené šípky. Slunce zapadalo za kopci a soumrak se s pásy mlhy táhl podél potůčku. Staré prořezané vrby stály hrozivě jako duchové na břehu. S bušícím srdcem a přitisknuti k mamince za ruku jsme kráčeli nastupující tmou. Byli jsme rádi, když jsme rozeznali světla vesnice. Babička už zapálila petrolejovou lampu a připravila večeři. Vyčerpaní jsme pak klesli do útulnosti babiččiných silných peřin a spali tvrdě a hluboce, i když jsme krátce předtím prožili tak smutnou událost, že se nám hluboko vryla do paměti.

věta pokračuje na dalším listu ⟶