Bílý andílek
Příběh, o kterém dnes vyprávím, má smutné pozadí a patří k mým nejranějším vzpomínkám.
Moje babička, která u nás v Meierhöfen byla na návštěvě, vyprávěla mé mamince o neštěstí, jež postihlo rodinu ze Sandwirtshausu v Poschitzau. Slyšela jsem, že tam byla malá dcerka opařena vroucí kávou, kterou služka omylem převrhla. Ubohému dítěti už nemohl nikdo pomoci.
Moje maminka, která měla velmi soucitné srdce, dlouho a vzlykavě plakala do kapesníku. Postiženou rodinu dobře znala a hrůzou nad bolestí, která ji zasáhla. Hned babičce slíbila, že co nejdříve přijede do Gfell, aby odtud navštívila Sandwirtshaus.
Přišel podzim, než naše dobrá maminka mohla plánovanou cestu uskutečnit. Už brzy ráno jsme museli jít pěšky na vlakovou stanici do Aich. Vlak tehdy popojížděl přes pozdější zastávku Gfell až do Töppeles, odkud jsme po kamenité cestě zvané „Ochsengrom" vystoupali na Gfellskou výšinu.
Maminka nás musela pořád znovu povzbuzovat, když jsme sténali a už nechtěli jít dál. Naše starostlivá babička nás už čekala – stůl byl prostřený všelijakými dobrotami. Proto se nám rychle vrátila chuť k životu, a maminka se tak mohla rozhodnout, že s námi hned po jídle půjde do „Sandwirtshausu". Maminka po onom neštěstí s malou dívenkou zesílila ve své úzkostlivosti a nechtěla nás děti svěřit nikomu, ani vlastní babičce.
Když jsme nad vesnicí dosáhli náhorní plošiny, opustili jsme silnici a šli malou úžlabinou podél čistého potůčku. U rozcestí, kde cesta pokračovala dál do Poschitzau, jsme odbočili směrem k „Sandu". Kříž u cesty vybízel poutníka k modlitbě. Podél cesty se v průběhu mnoha let navršily polní kameny. Mezi nimi se uchytily keře šípků a ostružiní, rostly tam i brusinky.
Bylo mírné a jasné podzimní odpoledne. Od blízkého okraje lesa silně vonělo po houbách. Sandwirtshaus stál celý v slunečním světle a žluté listí bříz kolem tiše šustilo v mírném větru. Když jsme se ke statku přiblížili, překvapilo nás ticho, které jej obklopovalo. Žádný pes neštěkal, žádné slepice nekdákaly, žádné husy nekejhaly, žádné řinčení řetězu ze stáje. Začala jsem se bát. Naše maminka nás vzala za ruce a tichým krokem nás vedla do domu. Pak opatrně zaklepala na dveře jizby. Náhle se zevnitř otevřelo. Stála před námi mladá žena, celá oblečená v černém. Ještě nikdy jsem neviděla tak zoufalou tvář. Byla jako rozřezaná noži a rozorávaná mnoha slzami. Oči byly vyhaslé jamky.
Jako by žena přicházela odněkud zdaleka, poznala mou maminku až po chvíli. Pak se s pláčem vrhla mamince do náruče, zatímco maminka pronášela tiše konejšivá slova. Žena se postupně zklidňovala, až nás všechny nakonec zavedla k velkému stolu s rohovou lavicí. Znovu a znovu vyprávěla o strašném neštěstí, zatímco maminka naslouchala a my děti stály otřeseně vedle. Tolik jsme si přály, aby ta ubohá žena přestala plakat. Zatímco jí maminka hladila jednou po vlasech, jednou po rukou, ta nešťastná žena náhle tak ztichla, že bylo hlasitě slyšet tikání hodin, a nakonec vstala, přistoupila ke sporáku a postavila modrou konvici na kávu na plotnu. Pak přinesla z komory mísu plnou „germových knedlíčků" a prostřela nádobí na stůl. Dělala všechno ještě mechanicky, ale zdálo se, že se natolik vzchopila, že se sama nás dětí na leccos zeptala a pořád nás pobízela, ať pořádně jíme. Slunce už stálo poměrně nízko, když se naše maminka chystala na rozloučenou. Obě ženy se srdečně objaly a my s Heinim jsme ještě dlouho mávali. Pak jsme ale brzy seběhli ze svahu dolů, až jsme znovu došli k poschitzavskému kříži při cestě, kde zářily červené šípky. Slunce zapadalo za kopci a soumrak se s pásy mlhy táhl podél potůčku. Staré prořezané vrby stály hrozivě jako duchové na břehu. S bušícím srdcem a přitisknuti k mamince za ruku jsme kráčeli nastupující tmou. Byli jsme rádi, když jsme rozeznali světla vesnice. Babička už zapálila petrolejovou lampu a připravila večeři. Vyčerpaní jsme pak klesli do útulnosti babiččiných silných peřin a spali tvrdě a hluboce, i když jsme krátce předtím prožili tak smutnou událost, že se nám hluboko vryla do paměti.
Ein weißes Engelchen
Die Geschichte, von der ich heute berichte, hat einen traurigen Hintergrund, und sie gehört zu meinen frühesten Erinnerungen.
Meine Großmutter, die bei uns in Meierhöfen zu Besuch weilte, berichtete meiner Mama von einem Unglück, das die Familie vom Sandwirtshaus in Poschitzau heimgesucht hatte. Ich hatte vernommen, daß dort das kleine Töchterchen von dem kochendheißen Kaffee, den die Magd versehentlich umgestoßen hatte, verbrüht worden war. Kein Mensch konnte dem armen Kinde mehr helfen.
Meine Mama, die ein sehr mitfühlendes Herz hatte, weinte lange und schluchzend in ihr Taschentuch. Sie kannte die schwer heimgesuchte Familie gut und entsetzte sich über den Schmerz, der diese getroffen hatte. Gleich versprach sie meiner Großmutter, daß sie baldmöglichst nach Gfell kommen wolle, um von hier aus einen Besuch im Sandwirtshaus zu machen.
Es war der Herbst gekommen, als unsere gute Mama endlich die geplante Fahrt verwirklichen konnte. Schon zeitig in der Frühe mußten wir zur Bahnstation nach Aich wandern. Damals zuckelte der Zug über die spätere Bahnstation Gfell hinaus bis nach Töppeles, von wo wir den steinigen „Ochsengrom" zur Gfeller Höhe hochkletterten.
Meine Mama mußte uns immer wieder gut zureden, wenn wir ächzend und stöhnend nicht mehr laufen wollten. Unsere besorgte Großmutter hatte uns bereits erwartet gehabt, denn der Tisch war mit allerlei Schmankerln gedeckt. Darum erwachten auch schnell wieder unsere Lebensgeister, so konnte sich unsere Mama entschließen, gleich nach dem Essen mit uns zum „Sandwirtshaus" zu gehen. Meine Mama war nach jenem Unglück mit dem kleinen Mädchen noch ängstlicher geworden und wollte uns Kinder niemandem anvertrauen, selbst unserer Großmutter nicht.
Als wir oberhalb des Dorfes die Hochfläche erreicht hatten, verließen wir die Landstraße und wanderten durch die kleine Senke, und an seinem klaren Bächlein entlang. Bei der Weggabel, wo der Weg weiter nach Poschitzau führte, schlugen wir die Abzweigung zum „Sand" ein. Ein Kreuz mahnte den Wanderer zum Gebet. Am Wegrand waren im Laufe vieler Jahre Feldsteine aufgeschichtet worden. Zwischen ihnen hatten sich Hagebuttensträucher und Brombeergestrüpp angesiedelt, selbst Preißelbeeren wuchsen dort.
Es war ein milder und heller Herbstnachmittag geworden. Vom nahen Waldrand her roch es kräftig nach Schwammerln. Das Sandwirtshaus stand ganz im Sonnenlicht, und das gelbe Laub der Birken ringsherum raschelte leise im sanften Wind. Als wir näher an das Anwesen kamen, überraschte uns die Stille, die es umgab. Kein Hund bellte, keine Hühner gackerten, keine Gänse schnatterten, kein Kettenrasseln aus dem Stall. Ich begann mich zu fürchten. Unsere Mama nahm uns an den Händen und führte uns auf leisen Sohlen in das Haus. Dann klopfte sie vorsichtig an die Stubentüre. Plötzlich wurde von innen geöffnet. Eine junge Frau, ganz in Schwarz gekleidet, stand vor uns. Ich hatte noch niemals ein solch verzweifeltes Gesicht gesehen. Es war wie von Messern zerschnitten und von vielen Tränen zerfurcht. Die Augen waren ausgebrannte Höhlen.
Als ob die Frau von weither kommen würde, erkannte sie erst nach einer Weile meine Mama. Da stürzte sie sich aufschluchzend in deren Arme, während Mama sehr leise tröstende Worte sprach. Ganz allmählich wurde die Frau immer stiller, und schließlich führte sie uns alle zu dem großen Tisch mit seiner Eckbank. Immer wieder erzählte sie von dem furchtbaren Unglück, während meine Mama zuhörte, und wir Kinder erschüttert daneben standen. Wir wünschten so sehr, daß die arme Frau zu weinen aufhören sollte. Während meine Mama ihr bald über das Haar und bald über die Hände streichelte, wurde die Unglückliche plötzlich so ruhig, daß man das Ticken der Uhr ganz laut vernahm, und schließlich stand sie auf, trat an den Herd und stellte die blaue Kaffeekanne auf die Platte. Dann holte sie aus der Kammer eine Schüssel voll „Germkniadla" und richtete das Geschirr auf dem Tisch. Sie machte alles noch mechanisch, schien sich aber nun so gefaßt zu haben, daß sie selbst uns Kindern einige Fragen stellte und uns immer wieder ermunterte, doch tüchtig zu essen. Die Sonne stand bereits ziemlich tief, als sich unsere Mama zum Abschied rüstete. Die beiden Frauen umarmten sich herzlich, und Heini und ich winkten noch lange zurück. Aber dann sprangen wir bald den Hang hinunter, bis wir erneut zum Poschitzauer Wegkreuz kamen, wo die roten Hagebutten leuchteten. Die Sonne ging
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.