O váradlení, čegrování a tičování
Prosté, blažené hry v létě a na slunci
Když někdy jdu se svou ženou po dlažbě z kočičích hlav, po cestě vysypané přírodním kamenem, nebo procházíme starou uličkou zalitou sluncem, náhle si vzpomenu na hry z dob našeho mládí v staré domovině. Občas jsem řekl: „To by bylo znamenité místo na váradlení," a nebylo by vůbec od věci, kdyby si starší lidé na tuto rozkošnou, neškodnou hru na jarním nebo letním slunci znovu vzpomněli a ve svém pokročilém věku ji ještě jednou vyzkoušeli. Byl by to i skvělý „seniorský sport". Pokusím se hry vylíčit tak, jak je mám v paměti.
Ke všem zmíněným hrám je potřeba čegrovacích kuliček neboli čegrovacích kiechelí (kuliček nebo kuliček na hraní), tedy pestrých kuliček z hlíny nebo skla, jejichž průměr se pohybuje zhruba od velikosti pětifenikové mince až po velikost jednomarkové mince. Hry se hrají ve dvou nebo v libovolném počtu osob.
Při váradlení je potřeba dlažba z kočičích hlav s určitým sklonem. Vybere se zvlášť vhodný, obvykle o něco vyčnívající kámen, od kterého se kulička nechá „radlit" (koulet) určeným směrem dolů. Aby kulička získala větší spád, formuje se pravá ruka zhruba tak, jako by měla držet propisovací tužku, a tam, kde by z pěsti nahoře vyčnívala propiska, se vloží kulička. Palec se přiloží na vybraný větší kámen. Kulička se pak koulí mezi palcem a ukazováčkem přes kámen a hledá si cestu, dokud se nezastaví o nějakou překážku. Při přiložení ruky se nesmí „šnirbolovat", tedy kulička se musí koulet sama, bez pomoci (šťouchnutí, otočení atd.). Ostatní hráči se stejným způsobem snaží nakoulet svou kuličku směrem k té, která už leží na zemi, a trefit ji. Hráč, který zasáhne „vyváradlenou" kuličku, si smí tu i svou vlastní kuličku vzít (výherce).
Při čegrování se na rovné, hladké zemi vytočí patou do země důlek. Hráči z dohodnuté vzdálenosti hází kuličku do připraveného důlku, podobného ptačímu hnízdu (je-li spoluhráčů málo, lze pro hod dohodnout i dvě nebo tři kuličky). Když všichni hráči svou kuličku odhodí, zůstane možná jedna v důlku a ostatní kolem něj. Hráč, jehož kulička leží v důlku nebo nejblíže k němu, začne kuličky ležící kolem důlku ukazováčkem „hiarcovat" (šťouchat), tedy dát jim ukazováčkem takový švih, aby se do důlku zakoulely. Netrefí-li kuličku, přijde na řadu hráč, jehož kulička je k důlku nejblíž, a tak dále. Hráči, který jako poslední dostane i poslední kuličku do důlku, patří na konci všechny kuličky v důlku.
Od „čegrování" se dá přejít k „tičování". V tomto případě zůstanou kuličky v důlku a hráč, který by byl výhercem při čegrování, smí jako první z místa (bez rozběhu) vystřelit (hodit) kuličku mezi kuličky v důlku. Při tomto hodu nesmí ruka klesnout pod pás hráče. Kuličky, které z důlku vyskočí, patří tomu, kdo je vytičoval. Každý hráč má jeden hod.
Oblíbené byly také hry „raaflování" neboli „raaf-gechen" (kuličkování na obruč). Tyto hry jsou ale zřejmě obecně ještě dobře známé.
Kdo zná ještě jiné varianty, může se o ně klidně se všemi podělit.
Bylo by potěšující, kdyby se s těmito prostými, téměř bezplatnými a radostnými hrami znovu seznámila i naše mládež a nadále je provozovala. Je to jistě pěkné trávení volného času, které podporuje pozornost a zručnost.
Alois Schwarzer, 8905 Mering (dříve Horní Slavkov (Schlaggenwald))
Krajané, prosíme o úhradu předplatného!
Vom Uaradln, Tschegern und Titschen
Vom Uaradln, Tschegern und Titschen
Einfache, beglückende Spiele in Sommer und Sonne
Wenn ich manchmal mit meiner Frau über Kopfsteinpflaster, einen mit Natursteinen ausgelegten Weg, oder durch eine in der Sonne liegende alte Gasse gehe, dann werde ich unvermittelt an die Spiele unserer Jugendzeit in der alten Heimat erinnert. Ich sagte manchmal: „Das wäre ein vorzüglicher Platz zum Uaradln", und es wäre gar nicht so abwegig, wenn sich die Älteren wieder dieses köstlichen, harmlosen Spiels in der Frühlings- oder Sommersonne erinnern und es in den alten Tagen noch einmal probieren würden. Es wäre auch ein wunderbarer „Senioren-Sport". Ich will versuchen, die Spiele aus der Erinnerung wiederzugeben.
Zu allen genannten Spielen braucht man Tscheger-Kugeln oder Tscheger-Kiechele (Murmeln oder Schusser), d. h., bunte Kügelchen aus Ton oder Glas, die im Durchmesser etwa zwischen einem 5 Pf- oder bis zu 1 DM-Stück liegen können. Die Spiele werden zu zwei oder beliebig vielen Personen gespielt.
Beim Uaradln braucht man etwa ein Kopfsteinpflaster mit etwas Gefälle. Ein besonders geeigneter, meist etwas hervorstehender Stein wird ausgesucht, von dem aus man die Kugel in eine bestimmte Abwärtsrichtung „radln" (rollen) läßt. Um der Kugel mehr Gefälle zu geben, wird die rechte Hand etwa so geformt, wie wenn man einen Kugelschreiber halten wollte, und dort, wo der Kugelschreiber aus der Faust oben herausragt, wird die Kugel eingelegt. Der Daumen wird auf den ausgewählten größeren Stein aufgesetzt. Die Kugel rollt dann zwischen Daumen und Zeigefinger auf den Stein und sucht sich einen Weg, bis sie an einem Hindernis liegen bleibt. Bei dem Aufsetzen der Hand darf nicht „geschnirbelt" werden, d. h. die Kugel muß ohne Nachhilfe (Schups, Drehung usw.) von selbst abrollen. Die Mitspieler versuchen auf die gleiche Weise ihre Kugel in Richtung auf die bereits am Boden liegende Kugel abzurollen und diese zu treffen. Derjenige Spieler, der eine „ausgeradelte" Kugel trifft, darf diese und seine Kugel an sich nehmen (Gewinner).
Beim Tschegern wird auf ebenem, glattem Boden mit dem Absatz ein Loch in die Erde gedreht. Die Spieler werfen aus einer zu vereinbarenden Entfernung eine Kugel in das vorbereitete, etwa einem Vogelnetz ähnliche Loch (Wenn nur wenig Mitspielende, können zum Wurf auch zwei oder drei Kugeln vereinbart werden). Wenn alle Spieler ihre Kugel ausgeworfen haben, wird vielleicht eine im Loch und die anderen um das Loch herum liegen. Der Spieler, dessen Kugel im Loch oder am nächsten beim Loch liegt, fängt an, die um das Loch herum liegenden Kugeln mit dem Zeigefinger in das „hiarzen" (schupsen), d. h. mit dem Zeigefinger einen Schwung zu geben, daß sie hineinrollt. Trifft er eine Kugel nicht hinein, kommt der Spieler dran, dessen Kugel am Nächsten zum Loch liegt usw. Dem Spieler, der auch die letzte Kugel in das Loch hineinbringt, gehören am Schluß alle Kugeln im Loch.
Vom „Tschegern" kann auf das „Titschen" übergegangen werden. In diesem Falle bleiben die Kugeln im Loch und der Spieler, der beim Tschegern der Gewinner gewesen wäre, darf als Erster aus dem Stand eine Kugel zwischen die im Loch befindlichen Kugeln schießen (werfen). Bei diesem Wurf darf die Hand nicht unter die Gürtellinie des Werfers kommen. Die aus dem Loch herausspringende Kugeln gehören dem, der sie herausgetitscht hat. Jeder Spieler hat einen Wurf.
Beliebte Spiele waren auch das „Raafeln" oder „Raaf-Gechen" (Reifeln). Diese Spiele dürften aber allgemein noch gut bekannt sein.
Wer noch andere Variationen kennt, kann sie gerne allen zur Kenntnis bringen.
Es wäre zu begrüßen, wenn sich auch unsere Jugend wieder mit diesen einfachen, fast keine Kosten verursachenden fröhlichen Spielen vertraut machen und sie auch weiterhin ausüben würde. Es ist sicher ein schöner Zeitvertreib, der die Aufmerksamkeit und die Geschicklichkeit fördert.
Alois Schwarzer, 8905 Mering
(früher Schlaggenwald)
Landsleute, wir bitten die Bezugsgebühren zu begleichen!
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.