⟵ věta pokračuje z předchozího listu

hned všechno sbalit a společně pomoct, abychom měli seno shrabané na hromady, než se Dickl-sedlák vrátí. Protože my děti jsme neměly k dispozici žádné hrábě, tahali jsme trnité otepi náručím. Když jsme se mezitím podívali k nebi, viděli jsme, že se ten obláček doopravdy rozrostl v obrovský mrak. Konečně jsme uslyšeli Dickl-Peppa s jeho koňským spřežením přijíždět po silnici. Pracovali jsme s takovou pílí a horlivostí, že jsme si ani nenašli čas podívat se na mrak. Teprve když byl přitažen senný trám, podívali jsme se nahoru. To, co jsme uviděli, nás pořádně vyděsilo. Celé hory mraků se navršily a divoce se vzájemně převalovaly. Babička se hnala pro svůj nůšový koš, my děti pro naše plavky, a šlo se s největším spěchem pryč. Nad celým údolím už visel těžký mrak. Utíkali jsme podél náhonu ke Kohlmühle. Mlynářka nám radila, ať u nich počkáme, než přejde počasí, ale babička chtěla domů a my taky.

Babička byla pořád ještě velmi svižná, takže jsme my děti měly co dělat, abychom jí stačily do kopce, musela nás pořád povzbuzovat. Uřícení a rudí jsme dorazili k Houvlerovu kříži. Pot nám stékal z čela, šaty se lepily na tělo. Vyhlížet Dickl-Peppa by nemělo smysl, musel přece se svým spřežením jet oklikou přes údolí Teplé. Nad námi to hučelo čím dál hrozivěji, ve vzduchu jako by visela sirná pára z pekla. Spěchali jsme tedy dál. Když nám zbývalo posledních sto metrů, zaslechli jsme první zahřmění od Ziegelhütten-Donawitz. Babička říkala, že bychom měli hned jít do domu, ale my jsme chtěli ještě chvíli počkat, jestli přece jen brzy nedorazí Dickl-sedlák. Sedli jsme si tedy na žentour u „Üiwarova Küihla", odkud jsme přes uličku viděli na náves. Hřmění se blížilo, my jsme byli už celí rozrušení. Pořád znovu běžel střídavě jeden z kluků kus uličkou dolů, aby lépe viděl. Zrovna se rozeběhl můj bratranec Robert, když se v půli cesty zastavil, zvedl obě ruce a zakřičel na nás: „Už jedou!" V tu chvíli se strhla strašlivá bouře. Bičovala vším, co nebylo přibité, do vzduchu, foukala nám prach a písek do úst a do očí. Kbelíky se s rachotem valily přes dlažbu dvora a řinčely okenní tabule. Dickl-Pepp se ze všech sil zapíral do postroje, protože koně hrozili splašit se. Měli pěnu u tlamy, oči jim tak bláznivě těkaly strachem, že jim bylo vidět bělmo. Vysoko naložený vůz se nebezpečně kymácel po hrbolaté uličce. Formanovi i koním docházely síly, ale rozbouřený živel je znovu a znovu poháněl. Konečně spřežení doklopýtalo přes dvůr do kůlny na vozy. Ohromný ohnivý blesk v tu chvíli ozářil celý svět a s ním nebe otevřelo své stavidlo. S hrůzou jsme se rozeběhli nahoru do babiččiny světničky, protože strašlivý hromobití nám pořádně projelo tělem. Z okna jsme viděli, že se sedlákovi ještě podařilo úplně vyděšeným koním sundat postroje. Utíkali sami do stáje, jako by je honili čerti, a odtud jsme je ještě dlouho slyšeli dupat, ržát a řinčet řetězy. Dickl-Pepp šel velkými, těžkými kroky do domu, déšť mu šplíchal do rozpáleného obličeje, a já jsem slyšela, jak volá: „Bohudíky, ještě jsme to dovezli suché!" A teď to teprve pořádně začalo. Blesk za bleskem a hrom za hromem. Babička si omotala kolem rukou růženec a shromáždila nás kolem sebe. Modlila se a my jsme se třásli. Brzy jsem klesla na kolena a zabořila obličej do sukní té staré ženy. Až do večera nad námi bouřilo tohle strašlivé nevlídné počasí. Teprve při západu slunce jsme se směli uvolnit z toho strnutí, protože hřmění bylo už jen slabě slyšet z dálky. Babička pak roztopila kamna a uvařila nám večeři. Druhý den ráno začal náš druhý prázdninový den. Slunce vrhalo z umytého nebe své jiskřivé paprsky přes tenké lněné záclonky s krajkou paličkovanou a přes listoví kvetoucích pelargonií na okenním parapetu až ke dveřím ložnice.

Hermine Walter, roz. Palm

**Krajané, přijďte na 8. setkání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) ve dnech 16. a 17. července 1983 v Kahl a. Main (farní dům)**

věta pokračuje na dalším listu ⟶