„Seno je doma a ještě suché!"
„Seno je doma a ještě suché!"
Byl první den prázdnin. Ranní slunce vrhalo své jiskřivé paprsky přes tenké lněné záclonky s krajkou paličkovanou a přes listoví kvetoucích pelargonií na okenním parapetu až ke dveřím ložnice. Babička měla obě své světničky zase plné vnoučat, a tak musela vstávat časně, aby udržela pořádek v domácnosti. Už jsem ji slyšela, jak šramotí v kuchyni – jak zatápí v kamnech, až praská chrastí a pukají polena, jak lije vodu do „hrnce", mele kávu a staví na stůl hrníčky. Pomalu a vrzavě se pak sklopila klika a vrzly dveře komory. Babička se ke mně přišourala k posteli. Pohladila mě svou malou, upracovanou rukou po tvářích a zašeptala mi do ucha: „Já teď půjdu shrabovat seno na Dicklovu louku dole u Teplé. V troubě je káva a na stole chleba. Až budete hotoví, přijďte taky!" Jak byla vždycky starostlivá – a jak bezstarostní jsme byli my!
Když jsme se dosyta najedli, přičemž jsme si bez sebemenších výčitek svědomí mazali babiččin domácí „hätschapätsch" na chleba skoro na tloušťku malíčku, sbalili jsme si plavky a vyrazili. Ale nejdřív jsme běželi ještě k Weinhartovi-Ševcovi zeptat se, jestli by mohli jít s námi Marianne a Franzl. Teď jsme byli všichni pohromadě a tak rozjaření a veselí, jak jen člověk může být první den prázdnin. Když jsme šli dolů po návsi, kejhaly na rybníce husy a slepice kdákaly nad svými prvními ranními vejci. U Houvlerova kříže jsme zabočili vlevo směrem k Kohlmühle (Uhelnému mlýnu). Nad námi se klenulo bledě modré letní nebe a horko se už v tuto ranní hodinu chvělo ve vzduchu. Když jsme dorazili k mlynáři Kohlovi, přidaly se k nám ještě jeho děti Hilde a Ernstl. Podél mlýnského náhonu proti proudu vody vonělo od kraje lesa nejkrásnějšími jahodami. Chtěli jsme si pro ně dojít později. U jezu, kde se náhon odděloval od Teplé, jsme si zuli boty a ponožky, protože jsme se pak brodili mělkou vodou na druhou stranu na Dicklovu louku, kde na nás už čekala babička. Slyšela nás už zdálky, protože jsme z plna hrdla zpívali píseň o „Lore".
Rychle jsme se převlékli do plavek a vlezli do studené, křišťálově čisté Teplé. Převislé olše nám poskytovaly chladivý stín. Po hladině vody táhly stopy hlaviček plovoucích slepýšů a vodoměrky rychle poskakovaly kousek od břehu. Když jsme byli tak vychladlí, že jsme měli modré rty, běželi jsme přes bodlavou louku ke státní silnici Karlovy Vary–Mariánské Lázně a lehli si na její horký asfalt. Široko daleko nebylo vidět žádné vozidlo. Jakmile nám oschlo bříško, otočili jsme se sušit si záda. Brzy nám bylo tak teplo, že jsme zase hledali osvěžující chlad říčky. Stavěli jsme hráze a hledali ještěrky a mloky, žáby a slepýše. Pak jsme si nasbírali lahodné lesní jahody. A když nám bylo příliš horko, osvěžili jsme se znovu ve vodě Teplé. Mezitím se na louce pilně hrabalo, obracelo a už i nakládalo. Právě přijel Dickl Pepp s koňským spřežením z domova.
Běželi jsme mu naproti a vyskočili na vůz se senem. Viděli jsme, jak kolem koní šíleně bzučí mouchy a ovádi, až se koně neklidně škubali v postrojích. Chytali jsme ty nejtlustší z bzučivých ovádů a probodávali jim tělo pevnými stébly, aniž bychom si vůbec uvědomovali, že ani ovády se nesmí trápit, a radovali jsme se, když vystřelili strmě jako „šipka" k nebi.
Když jsme z Töppeles uslyšeli polední zvonek, zavolala nás babička k jídlu. Dospělí i my děti jsme se posadili do stínu skupiny stromů poblíž Teplé. Babička si zchladila rozpálený obličej a ruce ve vodě a přehodila si přes ramena svůj bílý kvítkovaný šátek. Ze svého nůšového koše vytáhla „placku" se sladovou kávou a rozdělila nám chleba s máslem. Naskládali jsme si na něj lesní jahody a pochutnávali si. Bylo nádherné sedět pod touto stinnou klenbou listí a jídlo nemohlo být lepší. Vtom najednou babička zvolala: „Lidičky, musíme si pospíšit, dneska ještě bude pěkná bouřka! Nad Schöihansovým údolím je mrak!" Všichni jsme se vylekaně podívali k udanému místu s jeho korunami stromů, ale teprve po delším hledání jsme objevili maličký obláček. Skoro jsem se zasmála, ale nechtěla jsem babičku urazit. Ostatním se zdálo být podobně. Jen někteří z dospělých vyjádřili pochybnosti. Babička ale přesto trvala na tom, že musíme
As Haa is nu truckn einakumma!
„As Haa is nu truckn einakumma!"
Es war der erste Ferientag. Die Morgensonne warf ihre funkelnden Strahlen durch die dünnen Leinenvorhängchen mit den Klöppelspitzen und durch das Blattwerk der blühenden Geranien auf der Fensterbank bis hin zur Schlafkammertüre. Meine Großmutter hatte ihre beiden Stübchen wieder einmal voller Enkelkinder und mußte beizeiten aufstehen, um Ordnung im Hauswesen halten zu können. Ich hörte sie bereits in der Küche hantieren, wie sie den Herd anheizte, daß das Reisig prasselte und die Holzscheite knackten, wie sie Wasser in den „Hafen" goß, den Kaffee mahlte und die Tipferln auf den Tisch stellte. Langsam und knarrend senkte sich dann die Türklinke und quietschend wurde die Kammertüre geöffnet. Großmutter kam zu mir ans Bett geschlichen. Sie streichelte mir mit ihrer kleinen abgearbeiteten Hand über die Wangen und wisperte mir ins Ohr: „Ich göih öitza zǎn Heimǎchn affn Dickla sei Wiesn untn ua Tepl. In da Röia is da Kaffee u affn Tisch is as Brout. Wenns firte sats, offa kummts a oe!" Wie besorgt sie doch immer war, und wie sorglos waren wir!
Als wir genug gegessen hatten, wobei wir ohne die geringsten Gewissensbisse Großmutters selbstgemachten „Hätschapätsch" beinahe kleinfingerdick auf das Brot schmierten, packten wir unsere Badesachen ein und marschierten los. Aber erst liefen wir noch zum Weinhart-Schuster und fragten, ob die Marianne und der Franzl mitkommen dürften. Nun waren wir alle beisammen und so ausgelassen fröhlich, wie man nur am ersten Ferientag sein kann. Als wir die Dorfstraße runtergingen, schnatterten am Teich die Gänse, und die Hühner begackerten ihre ersten Morgeneier. Bei Houvlers Kreuz schlugen wir den Weg nach links zur Kohlmühle ein. Über uns wölbte sich der blaßblaue Sommerhimmel, und die Hitze flimmerte bereits zu dieser frühen Stunde in der Luft. Als wir zum Kohlmüller kamen, schlossen sich uns noch dessen Kinder Hilde und Ernstl an. Den Mühlgraben wasseraufwärts dufteten vom nahen Waldrand her die schönsten Erdbeeren. Wir wollten sie uns später holen. Beim Wehr, wo der Mühlgraben von der Tepl abgeleitet wurde, zogen wir Schuhe und Söckchen aus, denn wir wateten nachher durch das seichte Wasser hinüber auf Dickls Wiese, wo uns Großmutter uns bereits erwartete. Sie hatte uns schon von fernher gehört, weil wir lauthals das Lied von der „Lore" gesungen hatten.
Schnell zogen wir unsere Badesachen an und gingen in die kalte, glasklare Tepl. Überhängende Erlen spendeten kühlenden Schatten. Über die Wasserfläche zogen die Köpfchen von schwimmenden Blindschleichen ihre Spuren, und Wasserläufer tanzten flink vor dem nahen Uferrand. Als wir derart abgekühlt waren, daß wir blaue Lippen hatten, liefen wir über die stachlige Wiese zur Staatsstraße Karlsbad-Marienbad und legten uns auf ihren heißen Asphalt. Kein Fahrzeug war weit und breit zu sehen. Sobald die Bauchseite trocken war, legten wir uns zum Rückentrocknen herum. Bald wurde es uns so warm, daß wir wieder die erfrischende Kühle des Flüßchens suchten. Wir bauten Staudämme und suchten nach Eidechsen und Salamandern, nach Fröschen und Blindschleichen. Dann holten wir uns die köstlichen Walderdbeeren. Und als es uns zu heiß wurde, erfrischten wir uns erneut im Teplwaser. Inzwischen war auf der Wiese fleißig gerecht, gewendet und auch schon aufgeladen worden, Eben kam der Dickl Pepp mit dem Gespann von daheim.
Wir liefen ihm entgegen und sprangen auf den Heuwagen. Wir sahen, daß die Fliegen und Bremsen so verrückt um die Rösser surrten, daß diese ganz unruhig im Geschirr zerrten. Wir fingen die dicksten von den Brummern und stachen ihnen feste Halme längs durch den Leib, überhaupt nicht eingedenk, daß man auch Bremsen nicht quälen darf, und freuten uns, wenn sie steil wie ein „Pfitschepfeil" gegen den Himmel schossen.
Als wir von Töppeles das Mittagsglöckerl hörten, rief uns die Großmutter zum Essen. Die Erwachsenen und wir Kinder setzten uns in den Schatten einer Baumgruppe nahe der Tepl. Meine Großmutter hatte ihr erhitztes Gesicht und die Arme am Wasser abgekühlt und ihr weißes Blümchenkopftuch um die Schultern gelegt. Aus ihrem Buckelkorb holte sie die „Pleschn" mit dem Malzkaffee und verteilte an uns das Butterbrot. Wir legten die Walderdbeeren darauf und ließen es uns gut schmecken. Es war herrlich, unter diesem schattigen Blätterdach zu sitzen, und das Mahl konnte nicht besser sein. Da rief plötzlich meine Großmutter: „Leitla, mia möin uns tummeln, heit gitts nu a schwas Gwitta! Üwa Schöihansls Tala is a Wulkn!" Wir blickten alle ganz erschrocken zu der angegebenen Höhe mit seinen Baumwipfeln, konnten aber erst nach längerem Absuchen ein winzig kleines Wölkchen entdecken. Beinahe hätte ich gelacht, aber ich wollte meine Großmutter nicht kränken. Den anderen schien es ebenso zu gehen. Nur von den Erwachsenen äußerten einige Zweifel. Aber meine Großmutter drängte trotzdem darauf, daß wir nun
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.