⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Takové zprávy jasně ukazují, že se pražskému režimu ani po 37 letech nepodařilo osídlit bývalá německá pohraniční území a že se komunističtí mocipáni patrně jen neochotně smířili s koncepcí „vyháněcího prezidenta" Edvarda Beneše, který v říjnu 1945 zastával názor, že osídlovací oblasti sudetských Němců jsou přelidněné a po odsunu obyvatelstva by se měly zalesnit. A když v únoru 1946 u něj byla na návštěvě delegace z města Kamenický Šenov a upozornila ho, že všeobecné vyhoštění německých odborných dělníků způsobí nyní počeštěnému sklářskému průmyslu velkou škodu a vytvoří mu konkurenci v zahraničí, odpověděl Beneš stroze: „Němci musí odejít, všechno ostatní se tomu musí podřídit." Mezitím se tehdejší obavy plně naplnily – vysídlenci vybudovali v Německu a Rakousku znovu moderní a výkonný sklářský průmysl, což platí i pro mnoho jiných odvětví. Novým pánům se přitom přece jen podařilo zaplnit novými lidmi průmyslové oblasti severních Čech, zatímco pro chudé zemědělské kraje jižních a západních Čech se trvalí zájemci nenašli, což mělo za následek, že už v roce 1966 bylo zlikvidováno na 460 bývalých německých obcí a jejich prázdné domy zbourány.

Mnozí Češi, kteří přišli z vnitrozemí do německých osídlovacích oblastí (příliv Slováků byl „menší, než se plánovalo", konstatovalo „Rudé právo" 23. 11. 1967), byli samozřejmě rádi, že dostali byty a pozemky zdarma, ale brzy se ukázaly stinné stránky násilného vyhnání. Tak musel předseda KSČ v Aši Pavel Jetleb už v roce 1966 přiznat, že v tomto pohraničním městě byly zrušeny všechny „neefektivní" provozy – noví osadníci tak museli přijít o jatka, pivovar, textilku i střední školu, což funkcionáře přivedlo k závěru, že „rány z nesystematického vysídlení se ještě stále nezahojily, město se nekonsolidovalo". A podobný nářek zazněl později i ze slezského města Bruntál, jehož počet obyvatel se navzdory osmi vlnám dosídlování ze strany nových pánů země propadl v důsledku odsunu všech Němců z 10 500 na 6000. Kde ale měli tito lidé vydělávat na chleba, když byl zavřen lom, cihelna i elektrárna?

O znovuosídlení Sudet se v Československu mlčí už od počátku sedmdesátých let, aby se odpůrcům režimu nedala příležitost ke škodolibosti. Lze tedy předpokládat, že se situace od té doby nezměnila, spíše se v souvislosti s všude patrným odlivem obyvatel z venkova ještě zhoršila. V letech 1954 až 1966 z 155 000 lidí, kteří se přistěhovali do pohraničí, třetina zase odešla. Tito odešlí byli především zemědělci, kteří se prostě nechtěli smířit s obtížnými podmínkami v okrajových oblastech hermeticky uzavřených směrem na západ. Není proto náhodou, že z rozpočtové rezervy na osídlení pohraničí zůstalo ještě v roce 1970 nevyčerpáno téměř 180 milionů korun. Odborářský list „Práce" ještě v době „pražského jara" napsal: „Dodnes mnozí osadníci nezakotvili, bloudí od vesnice k vesnici, jejich pouť značí zříceniny... Nemá smysl zastírat, že pohraniční oblasti dosud nesrostly s tělem republiky. Evropská geografie ostatně za posledních 20 let zaznamenala nový druh spouště."

O Němce (většinou staré lidi), kteří dnes v Československu ještě žijí, se nestará ani vláda, ani strana. A to přesto, že hlava státu a strany Gustáv Husák v rozhovoru pro časopis „Reporter" (26. 6. 1968) prohlásil: „Pokud jde o Němce, je neudržitelný stav, že nesmějí mít základní školy s vlastním jazykem." Tehdy, když ještě hrál druhé housle, uvažoval dokonce o úpravě nároků vysídlenců a možnosti návratu, ale po sovětské intervenci na podzim 1968 byly všechny tyto úvahy opět zapomenuty. Od té doby prohlásila proletářská státní strana pod Husákovým vedením vyhnání Němců a jeho následky za tabu. Vladimír Blažek, vydavatel časopisu „Host do domu", měl pravdu, když už v šedesátých letech konstatoval: „KSČ, strana intelektuální elity a nejvyspělejší části dělnictva, se (už roku 1945) bohužel stala stranou spodiny a zcela se jí podřídila."