Velikonoce jsou svátkem svátků: ne svátkem velikonočních zajíčků a malovaných vajíček, nýbrž oslavou ústředních tajemství naší víry: „Tvou smrt, Pane, zvěstujeme a tvé vzkříšení oslavujeme, dokud nepřijdeš ve slávě."

Chci skončit opět vzpomínkou na svůj vězeňský čas roku 1946 v Karlových Varech. Po čtyřiceti dnech postní doby, kdy jsme sice nebyli týráni, ale mučírna ve sklepě a stopy krve na zdech připomínaly spáchané krutosti, jsem dostal povolení sloužit na Boží hod velikonoční v soudní síni velikonoční bohoslužbu. Zvony sousedního redemptoristického kostela nám zvonily do Velikonoc. Soudcovský stůl byl naším oltářem, s láskou vyzdobeným. Jeden spoluvězeň z Božího Daru nás na vypůjčených houslích doprovázel při mešních a velikonočních zpěvech. Nakonec jsme všichni nadšeně zazpívali starou velikonoční píseň se střídavým refrénem: „Spasitel žije, aleluja, Vykupitel žije, aleluja" a po třetí sloce: „Vůdce žije, aleluja."

Tento poslední refrén nám vynesl hlasitý protest vězeňského dozorce a stálo mě to jisté úsilí přesvědčit dozorce, že jde o velmi starou velikonoční píseň. Tento protest ale naši velikonoční radost nezkalil a s pohnutými srdci jsme si přáli: požehnané Velikonoce a radostné aleluja. Mnozí mi později po propuštění ústně i písemně dosvědčili, že nikdy nezažili působivější velikonoční bohoslužbu.

Tak i já vám všem přeji, ať už Velikonoce 1983 prožijete v radosti nebo v bolesti, celou velikonoční radost: „Neboť kdo zná Velikonoce, nemůže nikdy zoufat." (Dietrich Bonhoeffer ve svém posledním vězení před smrtí). Naší velikonoční písní je aleluja.

Prelát Dr. Reiß

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Milí krajané!

Všem čtenářům našeho Heimatbriefu přejeme já i má žena opravdu „veselé Velikonoce".

Jak rychle uplývají svaté dny. Stejně rychle se krátí i náš vlastní život. Nechtějme si však dělat chmurné myšlenky, ale s nadějí hledět do budoucnosti. Slunce hřeje a příroda nás zase potěší svou flórou a faunou. Kočičky ozdobí nejednu světnici a barvená vajíčka nebudou chybět nikde. Velikonoční bochánek bude nakrojen a naše myšlenky se přitom na chviličku zase vrátí do bývalého domova.

Ne vždy o velikonočních svátcích svítilo slunce. Člověk byl rád, když se mu podařilo najít teplou světnici. Ale naše Velikonoce jsme přesto považovali za krásné. Zvlášť my kluci jsme si užívali střílení z bouchaček. Karbidová bouchačka nemohla být nikdy dost velká. Bohužel tehdy vycházely z módy klíčové bouchačky. Bylo také dost pracné natřít sirky do dutého vousu klíče, nasadit na to hřebík a pak najít vhodný roh na zdi, o který se poutkem přivázaný nástroj s vervou udeřil.

Ano, tehdy nebyla žádná činnost příliš namáhavá, šlo-li o to „vystřílet" Velikonoce. Tento zvyk zřejmě pochází ještě z pohanských dob, kdy se věřilo, že se tím dají zahnat zlí duchové. Ale pak přišlo i jaro.

Také po vyhnání slavíme Velikonoce jako kdysi doma. Hledání vajíček se dodnes udržuje v mnoha rodinách s dětmi. Co by byly Velikonoce bez červených, modrých, zelených, žlutých či jinak barevných vajíček. Tak jsem to dodržoval se svými dětmi a ty zase se svými, i když dva vnuci dnes žijí v Americe. Ten zvyk stále dodržují, a to ukazuje, že chtějí zůstat ve spojení jak se starým, tak s novým domovem. Doufám tedy, že se naši krajané na Velikonoce těší, vždyť zima je již překonána a jdeme vstříc teplejším dnům.