⟵ věta pokračuje z předchozího listu

A pode mnou leželo malé městečko se svými starými vysoce štítovými domy v úzkých uličkách. Vůbec nelze vypočítat, co všechno se odsud z milovaného domova ukazovalo. Obcházela jsem věž těsně přitisknutá ke zdi, protože jsem netrpěla závratí. Ale teď jsem se přece odvážila dvou kroků k zábradlí, protože jsem chtěla najít dědečkův hrob. Ale pohled na hřbitov mi náhle připomněl strašidelnou baladu o „Tanci smrti", o které jsme právě mluvili v hodině němčiny. Najednou jsem viděla v měsíční půlnoční hodině, jak z hrobů vystupují kostlivci, odkládají své bílé košile a tančí tanec mrtvých. Viděla jsem věžního strážce, jak krade košilku, a pak kostlivce, jak ho pronásleduje přes věžičky a cimbuří, a právě v okamžiku, kdy měl zloděje dostihnout, odbíjejí věžní hodiny jednu. Kostlivec se s třeskotem řítí do hloubky a roztříští se.

Byla jsem touto představou tak zdrcená, že jsem se chvějíc utekla do věžní světnice. Tam seděla moje babička s věžní strážkyní u stolu, kde popíjela kávu k voňavému velikonočnímu mazanci. Dostala jsem hned taky trochu a k tomu krásné červené velikonoční vajíčko. Když jsem se ze svého zděšení poněkud vzpamatovala, rozhlédla jsem se po světnici. Podlahou uprostřed místnosti vedl řetěz od hodinového stroje až ke stropu. Všude bylo čistě vydrhnuto a na starých prknech ležely pruhované dečky. Na stěnách visely krajkami zdobené etažéry s kávovými hrníčky, plechovkami na potraviny, poklicemi na hrnce, naběračkami, vařečkami, struhadly, cedníky, solničkami, moučnicemi, dózami na koření a ještě mnoha jinými věcmi. Bylo v té světnici co k vidění a bylo tam útulno.

Teprve když jsem s babičkou šla po kostelních schůdcích domů, zeptala jsem se, kde vlastně věžní strážkyně bere vodu. Tehdy jsem se dozvěděla, že musí s každým džbánem k Trubkové studni, stejně jako musí namáhavě vytahat nahoru veškeré palivové dříví a vůbec každou věc, kterou člověk potřebuje. Ostatně život tam nahoře prý není vždycky tak útulný jako dnes v tento krásný jarní den, protože když kolem staré věže zuří bouře, déšť a sníh, je to jistě tvrdá existence v samotě. — Když jsme později šly nahoře po Nové ulici, zastavila jsem se a podívala se přes k věži kostela. Věžní strážkyně stála venku na ochozu. Poznala jsem ji podle jejího modrého zástěru. Tehdy jsem vložila červené velikonoční vajíčko do babiččiny tašky, protože jsem je už nechtěla sníst, ale uschovat jako památku…

věta pokračuje na dalším listu ⟶