Návštěva u věžní strážkyně

Už dlouho jsem si přála, abych mohla alespoň jednou vystoupit až za věžní strážkyní kostela sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Jakmile jsme s babičkou zabočily z Gfellské ulice do Nové ulice a já uviděla mohutný kostel, jak se tyčí nad městečkem, začala jsem prosit a ptát se, jestli a kdy už konečně podnikneme slíbenou návštěvu bytu věžní strážkyně. Babička měla vždycky nějaké jiné povinnosti, kterých se musela po bohoslužbě a návštěvě dědečkova hrobu ještě zhostit. Musela jsem tedy opravdu dlouho čekat, než byla ochotná mé prosbě vyhovět.

Bylo to na slunečnou velikonoční neděli. Nad loukami a poli již jásali skřivani, když jsme s babičkou šly přes Gfellskou výšinu. Sluneční paprsky se hřejivě vkrádaly přes šaty a oživovaly zimou ztuhlé údy. K tomu vál kolem čela a tváří teplý jarní vítr. Babička se z toho radovala, bylo to na ní vidět. Proto jsem uznala okamžik za vhodný, abych znovu přednesla své staré přání: „Prosím tě, babičko, nemohly bychom dneska vylézt na tu věž?" Babička tedy slíbila, že po mši svaté a návštěvě hrobu půjdeme k věžní strážkyni. Obě ženy se dobře znaly, babička u ní v bytě bývala častým hostem, ale právě v době, kdy jsem zrovna nebyla u Gfellu.

K babiččině zármutku jsem během bohoslužby nikdy nedokázala být tak zbožná, jak to považovala za křesťanskou povinnost. Rozptylovaly mě tisíce věcí. Nejdřív jsem si prohlížela zastavení křížové cesty, pak mnoho jiných obrazů, pak babičky kolem sebe, pak jsem se dívala na chlapce na kůru, jak horlivě mávají na rozkvétající a rozkvetlé dívky v lavicích. A když k tomu ještě stoupal kadidlový dým, začala jsem neklidně šoupat nohama, protože ta vůně spolu s oblakem naftalínu, který se linul ze sváteční nedělní výbavy věřících, uváděla můj žaludek do nebezpečného chvění. Někdy jsem kvůli tomu musela chrám opustit. Dokud to ale ještě nebylo tak zlé, šoupala jsem nohama, což dokázalo mou milou babičku rozechvět. Kromě toho jsem si ještě pohrávala s třásněmi jejího kašmírového šátku a počítala knoflíky. Mezitím jsem zívala a slyšitelně lapala po čerstvém vzduchu. Pro babičku byla míra dovršena, protože když jsme za slavnostního závěrečného zvonění mířily k východu, měla velmi nasupenou tvář a nepromluvila ani slovo. Teprve venku na mě nebezpečně zasyčela a já začala pochybovat, jestli dnes na věž opravdu vylezeme. V uctivém odstupu jsem mlčky šla za starou paní. U dědečkova hrobu ve vzdušné výšce, nedaleko zvonice umíráčku, jsem trhala stébla trávy mezi „tučnicí" a „netřeskem". Pak babička postavila k hrobovému kříži petrklíče ze Schönhanselovy „Tally" a zapálila svíčku. Společně jsme se ještě pomodlily Otčenáš, přičemž jsem se hlídala, abych se ani nepohnula, jen abych babiččin hněv ještě více nepodnítila. Nedávala nic najevo a nebylo žádných náznaků, z nichž bych mohla usoudit, jaké má nyní plány. Tiše jsem pak zase šla za ní. Když jsme už minuly staré dřevěné dveře k výstupu na věž, babička najednou zastavila, otočila se ke mně a usmála se na mě. Pak mě vzala za ruku a vedla mě k vyšlapaným schodům, po kterých přede mnou začala stoupat vzhůru. Odpočinuly jsme si až v hodinové místnosti. Babička mi tam ukázala starobyle ztmavlý hodinový stroj s koly a řetězy, které vrzaly a skřípaly. Pak jsme vylezly po strmém žebříkovém schodišti do zvonice. V přítmí tam viselo nádherné zvonění, které se doneslo daleko přes náš krásný domov. Na konci posledního žebříku už stála věžní strážkyně, protože nás už zaslechla. Kdo žije v takové osamělé, tiché výšce, získá jemný sluch. Byly jsme přátelsky přijaty a hned pozvány do světnice. Já jsem ale chtěla zůstat na ochozu a dívat se do kraje. Bylo to tady nahoře tak nepopsatelně a nezapomenutelně krásné. Kolem dokola náhorní plošiny se svými hrbolky a lesními pásmy, Krudum, Špičák, se Schönfeldem, Rabensgrünem, Lesnicí a Windhofem. Na druhé straně bloudil pohled k Poschitzauerskému lesu s „Pískem" před ním a pak dál napravo les u Gfellu směrem k Cihelnám. A všude na mezích lísková křoviska.

[obr] Pohled z náměstí na dívčí školu, budova vpravo obchodník Schmidt

věta pokračuje na dalším listu ⟶