⟵ věta pokračuje z předchozího listu
A pode mnou leželo malé městečko se svými starými vysoce štítovými domy v úzkých uličkách. Vůbec nelze vypočítat, co všechno se odsud z milovaného domova ukazovalo. Obcházela jsem věž těsně přitisknutá ke zdi, protože jsem netrpěla závratí. Ale teď jsem se přece odvážila dvou kroků k zábradlí, protože jsem chtěla najít dědečkův hrob. Ale pohled na hřbitov mi náhle připomněl strašidelnou baladu o „Tanci smrti", o které jsme právě mluvili v hodině němčiny. Najednou jsem viděla v měsíční půlnoční hodině, jak z hrobů vystupují kostlivci, odkládají své bílé košile a tančí tanec mrtvých. Viděla jsem věžního strážce, jak krade košilku, a pak kostlivce, jak ho pronásleduje přes věžičky a cimbuří, a právě v okamžiku, kdy měl zloděje dostihnout, odbíjejí věžní hodiny jednu. Kostlivec se s třeskotem řítí do hloubky a roztříští se.
Byla jsem touto představou tak zdrcená, že jsem se chvějíc utekla do věžní světnice. Tam seděla moje babička s věžní strážkyní u stolu, kde popíjela kávu k voňavému velikonočnímu mazanci. Dostala jsem hned taky trochu a k tomu krásné červené velikonoční vajíčko. Když jsem se ze svého zděšení poněkud vzpamatovala, rozhlédla jsem se po světnici. Podlahou uprostřed místnosti vedl řetěz od hodinového stroje až ke stropu. Všude bylo čistě vydrhnuto a na starých prknech ležely pruhované dečky. Na stěnách visely krajkami zdobené etažéry s kávovými hrníčky, plechovkami na potraviny, poklicemi na hrnce, naběračkami, vařečkami, struhadly, cedníky, solničkami, moučnicemi, dózami na koření a ještě mnoha jinými věcmi. Bylo v té světnici co k vidění a bylo tam útulno.
Teprve když jsem s babičkou šla po kostelních schůdcích domů, zeptala jsem se, kde vlastně věžní strážkyně bere vodu. Tehdy jsem se dozvěděla, že musí s každým džbánem k Trubkové studni, stejně jako musí namáhavě vytahat nahoru veškeré palivové dříví a vůbec každou věc, kterou člověk potřebuje. Ostatně život tam nahoře prý není vždycky tak útulný jako dnes v tento krásný jarní den, protože když kolem staré věže zuří bouře, déšť a sníh, je to jistě tvrdá existence v samotě. — Když jsme později šly nahoře po Nové ulici, zastavila jsem se a podívala se přes k věži kostela. Věžní strážkyně stála venku na ochozu. Poznala jsem ji podle jejího modrého zástěru. Tehdy jsem vložila červené velikonoční vajíčko do babiččiny tašky, protože jsem je už nechtěla sníst, ale uschovat jako památku…
obr] Blick vom Marktplatz zur Mädchenschule, Gebäude rechts Kaufmann Schmidt
Und unter mir lag die kleine Stadt mit ihren alten hochgiebeligen Häusern an den engen Gassen. Man kann überhaupt nicht aufzählen, was sich von hier aus an geliebter Heimat zeigte. Ich umkreiste eng an die Wand gedrückt den Turm, denn ich war nicht schwindelfrei. Aber nun wagte ich doch zwei Schritte hin zur Brüstung, denn ich wollte das Grab meines Großvaters suchen. Doch da erinnerte mich der Anblick des Friedhofes an die schauerliche Ballade vom „Totentanz", über die wir erst in der Deutschstunde gesprochen hatten. Ich sah auf einmal zur mondhellen Mitternachtsstunde die Gerippe aus den Gräbern steigen, ihre weißen Hemden danebenlegend und den Totenreigen tanzen. Ich sah den Türmer ein Hemdlein stehlen und nachher das Gerippe hinter ihm über Türmchen und Zinnen herjagen, und just in dem Augenblick, als es den Dieb hätte fassen können, schlägt die Turmuhr eins. Berstend stürzt das Gerippe in die Tiefe und zerschellt.
Ich war von dieser Vorstellung so überwältigt, daß ich schaudernd in die Turmstube flüchtete. Dort saß meine Großmutter bei der Türmerin am Tisch, wo sie zum duftenden Osterlaib Kaffee trank. Ich bekam auch gleich davon und ein schönes rotes Osterei. Als ich mich von meinem Entsetzen einigermaßen erholt hatte, schaute ich mich in der Stube um. Durch den Fußboden in der Mitte des Raumes führte ein Kettenstrang vom Uhrwerk her bis an die Decke. Es war überall sauber gescheuert und Bandeldecken lagen auf den alten Dielen. An den Wänden hingen die spitzengezierten Etagere mit Kaffeetüpferln, Lebensmittelbüchsen, Topfstürzen, Schöpflöffeln, Kochlöffeln, „Riebeiseln", Seiern, Salzmetzen, Mehlmetzen, Gewürzbüchsen und noch anderes mehr. Es gab sehr viel zu sehen in dieser Stube, und es war gemütlich darin.
Erst als ich mit meiner Großmutter auf den Kirchstafferln heimwärts ging, fragte ich, wo denn die Türmerin das Wasser hole. Da erfuhr ich, daß sie mit jeder Kanne zum Röhrlbrunnen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.